pátek 5. srpna 2016

Zpooomaaaluuujuuu

Nemusíte mít barák s bazénem, abyste přežili léto v Praze.
Stačí mít dost kamarádů, kteří mají blízko Prahy barák s bazénem (a jsou ochotni vám poskytnout azyl za drobnou úplatu v podobě domácího koláče).

S komplet sebrankou si takhle vegetíme už celý červen a červenec, čímžto převelice děkuji všem přátelům ve Zbuzanech, Mníšku pod Brdy, Mořině, Dolních Břežanech, Říčanech, Nové Vsi pod Pleší, Dobřichovicích, Průhonicích a samozřejmě prarodičům na Seči a v Újezdě.




Když je léto, všechno je tak nějak hezčí.
Sluníčko sluníčkovatější, obloha oblohovější, lidi lidštější.

Jako by se všechno a všichni s tím horkým vzduchem zpomalilo.

Život plyne tak nějak ppoommaalluu, jak v té písničce od skupiny Buty, na kterou jsem tímto naštvaná, že mi takové hezké slovo vyfoukla už v roce 1994, kdy jsem ještě nosila jarmilky v pytlíku na tělocvik a rozhdně neměla ambice vymýšlet nová slova.

Nedávno jsme si psaly s čtenářkou Lenkou. Trápilo ji, že její syn bojkotuje ve škole angličtinu. Nevěděla si rady, jak se smířit s tím, že domů nosí špatné známky.

Tak jsem jí napsala dlouhou odpověď...

1) o UNSCHOOLINGU, který nechává na dítěti, kdy a co se naučí. Věří se v něm, že když je dítě v dostatečně motivujícím prostředí, vzplane v něm touha naučit se danou dovednost ve chvíli, kdy se to protne s jeho potřebami. A protože každý zraje jinak rychle a žije v jiném prostředí, tak je také jasné, že všichni neumí všechno stejně dobře. A je to tak v naprostém pořádku, protože pak mají víc prostoru zdokonalovat se v tom, v čem jsou dobří.

2) o CESTOVÁNÍ, protože jak dítě pocítí potřebu mluvit anglicky, když to vůbec nepotřebuje? Grétka s Marjánem po týdnu u kamarádů v Madridu prohlásili, že se chtějí naučit anglicky, aby si mohli povídat se strejdou a tetou. Já jsem anglinu dopilovala do snesitelné formy taky až po opuštění školních lavic, když jsem začala cestovat.

Učíme se ájinu podle super knížky od www.anglickeknizkyprodeti.cz

3) a konečně o PTANÍ SE SEBE SAMA, proč je pro ni vlastně tak důležité, aby byl syn v angličtině dobrý.

  • Protože je to dnes nutnost?
  • Protože se bez toho neuplatní a nebude mít dobré zaměstnání?
  • Protože bez toho nebude moct cestovat?
A pak bych si zkusila říct, jestli ten důvod je opravdu můj, nebo je to jen společností vystavený konstrukt, který lze zdravou úvahou zbořit.

Já bych třeba výše uvedené tři z fleku rozbourala. I když angličtinou obstojně vládnu a v mnohém mi to život zjednodušuje, myslím si, že se bez ní dá docela spokojeně žít.

Uplynul nějaký čas a dostala jsem od Lenky úžasnou zprávu, ze které jsem měla fakt radost:

"Syn byl z vysvědčení nadšený a já si pobrečela u první trojky. A překvapení pro mě? Hledání vnitřní motivace došlo až tak daleko, že jsme zvolnili v plném rozsahu. Nejvíc je zvláštní, že i v hokeji, pro který to všechno děláme." (klučina hraje závodně hokej a je předpoklad, že půjde do zahraničí)

Naše pooomaaaléééé ráno

Asi všichni už jsme v životě někdy slyšeli podobné věty jako:
  • "Musíš tvrdě pracovat, aby z tebe něco bylo!"
  • "Mákni trochu ve škole, nebo to budeš muset dohánět!"
  • "Příští rok máme cíl navýšit obrat o 15 %!"

Víc. Silněji. Rychleji.

Naše společnost je postavená na výkonu. Aneb jak říkával náš trenér 
"Kdo je pomalej, je mrtvej".

Všemu tomu navzdory sama na sobě pozoruju, že čím dál víc šlapu na brzdu. Zpomaluju snad úplně ve všem.

Nepotřebuju s nikým soutěžit. Nepotřebuju mít všechno hned

Neznamená to, že bych se přestala vzdělávat nebo se nesnažila svou práci odvést co nejlépe.
Jen mi připadá, že jsme si ten výkon a rychlost přenesli do celého života.
Zvykli jsme si na instantní řešení čehokoli.

Malí prďolové ví i bez nás, že není kam spěchat a všechno má svůj čas.

A proto mi jsou sympatické všechny ty "SLOWismy", které se kolem nás rojí jak houby po dešti:
  • Slow food vznikl jako protiklad všem fast foodům, co nás krmí burgry z prášku.
  • Slow fashion podporuje udržitelnou, lokální módu a nakupování v umírněném množsvtí oproti všem těm řetězcům, které nám říkají, že tričko za stovku je super a proto jich můžeme mít doma bambilión a jedno.
  • Slow traveling říká, že je úplně fajn zůstat na cestách měsíc i víc na jednom místě, protože jedině tak můžete poznat místní a přestat být turistou hltajícím jednu památku za druhou.
Co si zkusit pokaždé, když pospícháte, položit otázku, proč se vlastně tolik ženete.
Možná zjistíte, že ten důvod vlastně není vůbec z vaší hlavy.

Že když trochu zbrzdíte, tak se vůbec, vůůůbeeec nic nestane.





7 komentářů:

  1. Moje babička říkala "Kdo spěchá, ať se posadí", když mi bylo 5 moc jsem tomu nerozuměl.

    OdpovědětVymazat
  2. Jako pro mě napsáno. Děkuju a jdu si tu otázku napsat nad zrcadlo :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji! Potvrdila jste mi to, co už nějakou dobu cítím, že společnost nás žene rychlým tempem vpřed a my pak ani nevíme, že žijeme. Že je potřeba se občas zastavit, nadechnout se, podívat se kolem sebe a jen tak být v tu chvíli. Že je správné často nechat věci jen tak plynout. Ono to nějak dopadne. Ono to vždycky nějak dopadne. A svět se nezboří ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Tenhle trend je smrtonosnej a já se taky snažím zpomalit, jak to jen jde, i když děti mi to občas sabotujou :-)

    OdpovědětVymazat
  5. To je ono, keď mi manžel vyčíta dôchodcovský mód? Keď sa pozabudnem s deťmi v hraní a začnem obed variť až o hodinu? Alebo ho varím až na večeru, lebo vonku bolo tak krásne a vystačili sme si s tým, čo záhrada dala? Ak je to ono, tak áno, môžem potvrdiť, že sa nám tak krásne dýcha (väčšinou). :)

    OdpovědětVymazat
  6. Jj, taky cítím potřebu zpomalit, přišlo to až s dětmi. Takže se mi zalíbilo hnutí slow parenting 😉

    OdpovědětVymazat
  7. Jj, taky cítím potřebu zpomalit, přišlo to až s dětmi. Takže se mi zalíbilo hnutí slow parenting 😉

    OdpovědětVymazat