O jednorožcích, zenových matkách a jiných neexistujících druzích

Začíná nám tu kroužit taková chiméra. Chiméra dokonalých zenových matek.

Mateřství zvládají s úsměvem.
Na všechny trable mají řešení.
Nekřičí a nechytají rapla.

Na dovolené jsme zvládly ve třech ženských osm dětí ve věku 0-5 let s úsměvem.
Jen nám občas trochu tuhnul :-)

Nevím přesně, kdy se to stalo, ale začínám mít tucha, že jsem se do téhle kategorie omylem dostala taky.
Chodí mi zprávy a emaily jako:

"...obdivuji Vás za Váš nadhled a sílu, s jakou se perete s nepřízní osudu..."
"...chtěla bych to mateřství zvládat jako Vy, ale..."
"...když nevím kudy kam, vzpomenu si na Vás a přemýšlím, jak byste situaci řešila..."
"...řeším s dítětem problém a nevím, na koho se mám obrátit, tak jste mě napadla Vy..."
"...Vaše děti mají štěstí, že Vás mají za maminku..."

Janek má spraťanský režim od narození.
Stejně jako jeho starší sourozenci.
Pohrobek nepohrobek.

Jako že, milí čtenáři, díky, díky moc. Je to egolechtající a slzohrkající a strašně ráda to čtu.

Jenže, milí čtenáři, tohle nejsem já. Fakt ne.
Kdybyste se mnou strávili třeba dnešek, zaslechli byste věty:

"Přetrhnu vás jak dva hady. A ty půlky hadů pak taky přetrhnu."
"Marjáne, nemůžeš řvát potichu?"
"Jednoho krásnýho dne mi z vás mrskne. A ten den se blíží." 
(slovíčko "mrskne" si půjčuju od kamarádky, páč já používám jedno podobně začínající, nicméně na slušném internetu nepublikovatelné)

Když jsem začínala psát Krkavčí matku, můj hlavní záměr byl 

zprostředkovat rodičům svobodný přístup k výchově, aniž by je u toho zklátil pocit, že je to jen pro zenové matky

v batikovaných hábitech s šedavými cůpky, které se celý den vezou na vlně všeobjímající lásky a bohorovného klidu.

A tradá! Už jsem jednou z nich.
Teda vlasy mi už sem tam šednou a šaty mívám na konci dne batikované (nutno dodat nedobrovolně) od... no radši to nebudu rozepisovat od čeho všeho. Modří vědí.

Jsem zenová vysmátá matka.
Obzvlášť když děti spí.

Já proti těm zenovým matkám nic nemám. Fakt.
Mám je možná dokonce radši než jednorožce.

Jen si prostě myslím, že to vrhá spoustu rodičů do depresí.
Když píšu rodičů, myslím tím matek. Protože jsem ještě nepotkala otce, který by cítil byť jen závan frustrace z toho, že je méně dokonalý otec než jiný otec.

Tuhle chiméru dokonalé zenové matky dělají podle mě sociální sítě.

Dovolují totiž komukoli zachytit vybrané a přefiltrované kousky života, kterými se může pochlubit anonymnímu publiku.

Chceme vypadat bezchybní.
Chceme se líbit.
Chceme prodávat sen.



Jenže já tohle nechci.

Jsem ta nejobyčejnější máma pod sluncem.

Dělám při výchově kupy chyb, kterých jsem si vědoma.
A ještě větší kupice těch, o kterých nevím.

Kouzelná momentka.
Škoda, že na fotce není vidět, že za půl minuty se starší dva servali jak koně.

Dneska odpoledne jsem na pískovišti hrabala tunel (ohromě meditativní činost, doporučuju) a u toho jsem si přemýšlela,

jak je teda možné, že neupadám do psycha kvůli tomu, že nejsem zen-matka?

A vymyslela jsem pár věcí, které mi přijdou jakou zásadní, jak se z celé té velké věci jménem rodičovství nezmencnout, když na nás přijde toho dne již dvacátá osmá krizička:

• Dovolit si chybovat. Chyby dělá každý. Chybováním rodičů se děti učí, že chybovat je přirozená součást seberozvoje. Chyby jsou ten nejlepší prostor pro to, jak s dětmi rozvinout vztah. Když se o nich sebereflektivně mluví, je to podle mě lepší, než celý den frčet na nekonfliktním tripu plném sluníčkaté lásečky.
• Věřit dětem. Ony si nás vybraly. A moc dobře věděly proč.
• Jet s dětmi na jedné vlně. Všimli jste si, že čím víc se snažíte dát věci "do normálu", tím víc se dítě vzpouzí? Zkuste to někdy pustit, sednout si do toho nebetyčného bordelu, otevřít si pivo a začít si s nimi hrát.
• Být s dětmi, ne proti nim. Nesoudit je. Neškatulkovat. Najít k nim v sobě lásku i ve chvíli, kdy se válí po podlaze a vřeští a nechtěli by je zadarmo ani na nuceném výseku.
• Smát se sám sobě. Pro mě asi nejdůležitější věc. Když jde do tuhého, vystoupím ze své rodičovské role. Najednou se vidím jako postavička nějakého tragikomického komiksu s příměsí akčního sci-fi s biografickými prvky a hned je mi lehčejí na duši.

V krušných mateřských chvílích, kdy by mi jistojistě byla komisí exemplárně odebrána medaile za Matku roku, něco z výše uvedeného většinou zabere.

A co u vás doma? Jak se hážete do zenu vy?