Mateřství zvládají s úsměvem.
Na všechny trable mají řešení.
Nekřičí a nechytají rapla.
 |
| Na dovolené jsme zvládly ve třech ženských osm dětí ve věku 0-5 let s úsměvem. Jen nám občas trochu tuhnul :-) |
Nevím přesně, kdy se to stalo, ale začínám mít tucha, že jsem se do téhle kategorie omylem dostala taky.
Chodí mi zprávy a emaily jako:
"...obdivuji Vás za Váš nadhled a sílu, s jakou se perete s nepřízní osudu..."
"...chtěla bych to mateřství zvládat jako Vy, ale..."
"...když nevím kudy kam, vzpomenu si na Vás a přemýšlím, jak byste situaci řešila..."
"...řeším s dítětem problém a nevím, na koho se mám obrátit, tak jste mě napadla Vy..."
"...Vaše děti mají štěstí, že Vás mají za maminku..."
 |
| Janek má spraťanský režim od narození. Stejně jako jeho starší sourozenci. Pohrobek nepohrobek. |
Jenže, milí čtenáři, tohle nejsem já. Fakt ne.
Kdybyste se mnou strávili třeba dnešek, zaslechli byste věty:
"Přetrhnu vás jak dva hady. A ty půlky hadů pak taky přetrhnu."
"Marjáne, nemůžeš řvát potichu?"
"Jednoho krásnýho dne mi z vás mrskne. A ten den se blíží."
(slovíčko "mrskne" si půjčuju od kamarádky, páč já používám jedno podobně začínající, nicméně na slušném internetu nepublikovatelné)
Když jsem začínala psát Krkavčí matku, můj hlavní záměr byl
zprostředkovat rodičům svobodný přístup k výchově, aniž by je u toho zklátil pocit, že je to jen pro zenové matky
v batikovaných hábitech s šedavými cůpky, které se celý den vezou na vlně všeobjímající lásky a bohorovného klidu.A tradá! Už jsem jednou z nich.
Teda vlasy mi už sem tam šednou a šaty mívám na konci dne batikované (nutno dodat nedobrovolně) od... no radši to nebudu rozepisovat od čeho všeho. Modří vědí.
 |
| Jsem zenová vysmátá matka. Obzvlášť když děti spí. |
Mám je možná dokonce radši než jednorožce.
Jen si prostě myslím, že to vrhá spoustu rodičů do depresí.
Když píšu rodičů, myslím tím matek. Protože jsem ještě nepotkala otce, který by cítil byť jen závan frustrace z toho, že je méně dokonalý otec než jiný otec.
Tuhle chiméru dokonalé zenové matky dělají podle mě sociální sítě.
Dovolují totiž komukoli zachytit vybrané a přefiltrované kousky života, kterými se může pochlubit anonymnímu publiku.
Chceme vypadat bezchybní.
Chceme se líbit.
Chceme prodávat sen.
Jenže já tohle nechci.
Jsem ta nejobyčejnější máma pod sluncem.
Dělám při výchově kupy chyb, kterých jsem si vědoma.
A ještě větší kupice těch, o kterých nevím.
 |
| Kouzelná momentka. Škoda, že na fotce není vidět, že za půl minuty se starší dva servali jak koně. |
Dneska odpoledne jsem na pískovišti hrabala tunel (ohromě meditativní činost, doporučuju) a u toho jsem si přemýšlela,
jak je teda možné, že neupadám do psycha kvůli tomu, že nejsem zen-matka?
A vymyslela jsem pár věcí, které mi přijdou jakou zásadní, jak se z celé té velké věci jménem rodičovství nezmencnout, když na nás přijde toho dne již dvacátá osmá krizička:
- Dovolit si chybovat. Chyby dělá každý. Chybováním rodičů se děti učí, že chybovat je přirozená součást seberozvoje. Chyby jsou ten nejlepší prostor pro to, jak s dětmi rozvinout vztah. Když se o nich sebereflektivně mluví, je to podle mě lepší, než celý den frčet na nekonfliktním tripu plném sluníčkaté lásečky.
- Věřit dětem. Ony si nás vybraly. A moc dobře věděly proč.
- Jet s dětmi na jedné vlně. Všimli jste si, že čím víc se snažíte dát věci "do normálu", tím víc se dítě vzpouzí? Zkuste to někdy pustit, sednout si do toho nebetyčného bordelu, otevřít si pivo a začít si s nimi hrát.
- Být s dětmi, ne proti nim. Nesoudit je. Neškatulkovat. Najít k nim v sobě lásku i ve chvíli, kdy se válí po podlaze a vřeští a nechtěli by je zadarmo ani na nuceném výseku.
- Smát se sám sobě. Pro mě asi nejdůležitější věc. Když jde do tuhého, vystoupím ze své rodičovské role. Najednou se vidím jako postavička nějakého tragikomického komiksu s příměsí akčního sci-fi s biografickými prvky a hned je mi lehčejí na duši.
V krušných mateřských chvílích, kdy by mi jistojistě byla komisí exemplárně odebrána medaile za Matku roku, něco z výše uvedeného většinou zabere.
A co u vás doma? Jak se hážete do zenu vy?
Já jsem nastoupila do práce na plný úvazek a hned je to jak chvíli po porordu. S úžasem zírám, jak jsou krásný, šikovný a užívám si je...když je teď tak často nevidím :) Užívala jsem si je samozřejmě i těch pět let na dovolené, ale po tom pětiletém odpočinku se ze mne stal tak trochu vítací typ :) Psáno samozřejmě s nadsázkou...
OdpovědětVymazatMy pijeme víno! :)
OdpovědětVymazatJá jim říkám, že když nepřestanou, že uteču a nebudou mít maminku. Les je velmi blízko.
OdpovědětVymazatNa to mi tříletá dcera řekla,že si koupí jinou maminku :)) to by bylo super...
VymazatŘíkám to samé, zatím to funguje, že mě nechtějí pustit, ale o to více začnou všichni tři brečet!!! Někdy bych opravdu ráda utekla :-(
VymazatMá 20m dcera to vyřešila po svém... v momentě kdy začne lumpačit, dělá co ví, že bych nechtěla nebo my děláme něco co nechce ona, zavelí :"máma pič! táta pič", případně nás ještě začne odtlačovat :-D
VymazatMně v běsu pomáhá si uvědomit, že to nedělá schválně.
OdpovědětVymazatA pak to, že je to dočasný... Že až mě nebude vytáčet řevem, tak už si taky asi nebudu to jeho heboučký voňavý tělíčko moct muchlat v náručí. A sice nebudu uspávat nekonečně a nekonečně, ale taky už ho nebudu mít na pultíku zabalenýho v bílým ručníku, ze kterého na mě upřeně kouká skrz husté černé řasy jako úplné ztělesnění nevinnosti. A že se mi po tom psychu (a že my bohužel skoro do půl roku plačtivé a zdravotně problémové psycho měli) bude jednou ještě stýskat, až mě to moje něžné křehké miminko pošle v pubertě do prdele...
Tak teď jste mě rozplakala. Přiznávám, čekám porod každou hodinou, ale i tak. :-)
Vymazatjá se hážu do zenu - ne, jen přežívám frustraci - psaním těch historek na můj soukromej facebook. a kdyz vidim, že se tím ostatní baví a smějí se tomu, dokážu se tomu smát taky. Někdy.
OdpovědětVymazatJá se poslední dobou hážu do zenu čtením vašich skvělých článků! Teď už zvládnu skoro úplně všechno............i bez vína! Děkuji :D
OdpovědětVymazatSom sa pobavila. Nechcem kričať, ale keď ide o život, tak kričím. A o ten život ide každú chvíľku. Doslovne. Pohotovosť nás vítala tak často, že som to už musela zatrhnúť. A to sa považujem za matku, ktorá predvída. / ale to by musel predvídať aj môj muž/ Poraziť strach. strach, ktorý som nadobudla z hraničných skúseností. Niekedy, keď sa hrajú a nie je to až tak rizikové, radšej sa nepozerám, lebo by som im to zatrhla. Som samu seba zaradila do kategórie matka - prepiaty ochranca...ale pohotovosť nás už nevidela viac ako rok.
OdpovědětVymazatV nejhorším půjde v 18-ti z domu... :-)
OdpovědětVymazatSkvělý článek!:-) Já seberu malou, to nejnutnější a jdu mimo byt..ať už jedu autem do lesa,nebo jsem jen v jiném prostoru..byť není navařeno,je bordel jak všude okolo...jen dýchám, zklidňuji se...hlavně to pomůže mně..a dítě se krásně uklidní samo. Jsou to ta největší zrcadla:-) Mám to vypozorované a funguje to..
OdpovědětVymazatPracuji s těžce postiženýma dětma. Doma mě pak hází do klidu to, že ty moje jsou zdrave. Co jiného po nich chtít :-)
OdpovědětVymazatPetra
Verunko, vy nejste zenová matka. Zenová matka si tohle všechno nastuduje a pak si myslí, že to aplikuje a dodržuje. Vy, aspoň myslím, to máte ze sebe. A v tom je rozdíl. Nastudovala jsem toho hodně, než jsem pochopila, že nejlepší je to, co mám v sobě uvnitř. Je dobré si za tím stát. A umět si ze sebe udělat srandu. To mi k zenové matce taky moc nesedí :-) Ty lidi za vámi stojí, protože jste to vy - a to je nepřenosné. B.
OdpovědětVymazatNení nakoupeno, není navařeno, všude bodel, velký seznam toho co musím udělat.... ale když se dítě "utrhne z řetězu" tak jdeme ven vybít si tu negativní energii pohybem.
OdpovědětVymazatPřesně tak, jet na stejné vlně s dítětem, udělat občas nějakou lumpárnu a občas se místo vaření a uklízení sebrat a jít třeba na houpačky :)
OdpovědětVymazatKdyž už mi si moje "jiné" děti skáčou po hlavě, většinou potřebují změnu, buď se najíst, odpočinout si, nebo se naopak vyřádit. Jedno dítě se středně těžkou vadou sluchu, chornickou nevyléčitelnou nemocí pohybového ústrojí a extrémně opožděnou řečí (ve skoro pěti letech mu prakticky rozumím jen já a to ještě ne vše), do toho starší syn, který je hodně cholerický a hyperaktivní mi dávají zabrat tak, že ze mě zenová matka rozhodně nebude nikdy. Občas je to na hlavu, tak to za ní házím tak, že o tom s notnou mírou nadsázky píšu na svůj facebook a dost mě baví, jak to lidi pozitivně přijímají a chtějí, abych o tom napsala knížku :-) Pak je taky úžasná věc boxovací pytel, ten jsem dostala loni k Vánocům od svého drahého a doporučuju ho všem naprosto nesluníčkovským matkám (k němž se řadím). Když není možnost vymlátit se do pytle, když jsem zavřená doma a mám chuť na ty své dva čerty ječet nebo něco hůř, odcházím se uklidnit do jiné místnosti. Funguje to, ale po sedmi letech doma je toho a mě občas moc. Neřeším to, nemám dokonalé děti a tak nemůžu být dokonalá matka.
OdpovědětVymazatVeroniko,
OdpovědětVymazatjá nikdy nechtěla být dokonalou matkou svým 3 dětem !
Možná i protože jejich věkový rozdíl mezi nimi je vždy 10 roků, takže prakticky jsou to jedináčkové ;-)
Čím jsem starší, tím více si to mateřství užívám !
Poslednímu synovi už budou na podzim 3 roky a já půjdu do pracovního procesu a spíš mám obavy, jak to pak budu dávat já!
Možná je to i tím, že máme nyní i hlídací babičku v domě, ale i to má svá negativa !
Spíš to mám postavené tak, že bych ráda ze svých dětí vychovala dobré lidi !
Tak tenhle článek jsem už potřebovala jak sůl! Protože jste začala skrz svůj blog v mé mysli "zenovatět" a já více "psycholůzrovatět", jaký jsem proti Vám břídil�� Náskok v počtu dětí a zkušeností s nimi absolvovaných máte velký, ale už se Vás tolik nebojím;-) Díky za duševní vzpruhu:-)
OdpovědětVymazatPsychlůzrovatět je naprosto geniální. Čím víc toho čtu o výchově, tím víc si přijdu jako hrozná matka. Mám jen 2 děti, 18 měsíců od sebe, momentálně 2,5 a 1 rok. A velmi často mám pocit, že pokud neodejdu z bytu, půjdou z okna ony, nebo já. K tomu okolo sebe vidím samé dokonalé zenové matky a fakt si přijdu na nic. Ale tenhle článek mi potvrdil teorii, která mi ve skrytu duše čouhala - žádné takové nejsou! 😃 Je to jen naše představa o ostatních. Kamarádka mi přijde zenová, jelikož syna hrozně prožívá, nenechá ho zaplakat ani na sekundu a ještě se tváří šťastně. Ona se mi svěřila, že zase zenově vidí mě, jelikož i s pidi dětmi mám uklizeno, navařeno, upečeno, zpíváme si a říkáme básničky, chodíme hodně ven a pod. Přijde mi, každý vidí lépe toho druhého, srovnáváme se, soutěžíme, je to v hlavě uložené výchovou rodičů
VymazatUčím se NECHAT BÝT všechny a všechno...
OdpovědětVymazatházet se do zenu, přes tejden mám tak málo času se svym mini chlapíkem, že se nenervuju, tak jasně když se chystá páchat sebevraždu lízáním zásuvky, nebo něčím podobným tak zakřičím, nejsem blázen. Ono je pro mě někdy děsně těžký slyšet jak náročný to je bejt s dětma doma, sama na nervy a tak, myslim, že tohle je luxus, kterej není ve všech zemích, třeba tady u nás za velkou vodou je to úplně na houby mateřská neexistuje a většina lidí si zase nemůže dovolit zůstat prostě doma, takže já závidim, ale taky chápu, že je to těžký jako prase bejt pořád jenom s dětma doma. Každopádně co mě pomáhá je prostě se na to vykašlat a převíst téma na něco jinýho jo a když to selže tak víno na večer je vždycky dobrý.
OdpovědětVymazatJa se často začnu bavit tím, jak silnou osobnost moje dcera má a jak už se těch holubicek rozmnožili v její hlavice (rozumějte výši logického uvažování). Jsem tim vlastně okouzlená víc a víc :-) Ve chvílích špatných si uvědomím, jak mi je vlastně tím vztekem podobná a nebo se jen usměje a mne doklapne, že vážně na mých očekáváních příliš nesejde, že ten smysl života je nekde jinde... Zen určitě nejsem, spis maniodepresivní hysterka :-D
OdpovědětVymazatChvilku mi to trvalo ale pak jsem prestala poslouchat co tomu a tamhletomu rikaji ostatni a delam veci jak citim ja. Nekdy pohoda, mala pomaha ale z toho umi predvest peknou vzteklinu. Zen matky jsou spise poza. Ale at si to kazdy dela po svem. Diky za hezky clanek z reality
OdpovědětVymazatJá svým dětem na konci takového uřvaného dne řeknu: "Teda, dneska byla máma pěkně protivná, že jo". A recept na nezmnencnutí se mám podobný. Hlavně, když s nimi jedu na jedné vlně, jsem totiž nekorunovaná "královna na vymýšlení blbin" ;-)
OdpovědětVymazatJá svým dětem na konci takového uřvaného dne řeknu: "Teda, dneska byla máma pěkně protivná, že jo". A recept na nezmnencnutí se mám podobný. Hlavně, když s nimi jedu na jedné vlně, jsem totiž nekorunovaná "královna na vymýšlení blbin" ;-)
OdpovědětVymazatHezké brzké ráno, Veroniko.
OdpovědětVymazatJá osobně zatím na žádný spolehlivý recept, jak se uvést do klidové stavu, když mě ti naši dva draci (1 rok a 2,5 roku) rozpálí do ruda, nepřišla, tak Vám zatím akorát napíšu, že jsem se nad Vaším příspěvkem od srdce zasmála (a to se ve dvě hodiny v noci cení dvojnásob).
Hodně zdaru!
Když jsme u těch chyb a zenu...Zažíváme hodně náročné období. Dělali jsme přes léto spoustu menších rekonstrukcí, starší dítko teď učím doma, mladší (21m) je od malička..jak to říct...prvotřídní rapl, akrobat a potenciální sebevrah (říkám jí chodící katastrofa) a do toho byl teď manžel měsíc na neschopence kvůli únavovému syndromu. Denně se dovzdělávám na videích a webinářích (to k té domác škole), jezdíme na domškolácké akce, máme kroužky... Mohla bych v líčení pokračovat, není to zdaleka všechno, ale k věci. Já se za poslední 3 měsíce ploužim naprosto bez energie tu s antibiotiky, tu zdravá a jen vyčerpaná, tu s nevyléčitelnou kašlorýmou, se kterou se málem nedoplazim dál než na konec zahrady...Zkrátka jsem si uvědomila, že mi teď vesele všichni respektovači a nevychovávači můžou políbit řiť. Celý můj den je jedna povinnost za druhou (ač příjemnou, protože s dětmi opravdu tvoříme a "pracujeme" celý den) a já už nemám ani drobet energie navíc, takže když něco řeknu (nebo holt i zařvu), tak to platí a pozoruju se, jak v sobě něco přepnu (já už totiž nemám energii ani na to dřívější šílený rozčilování se) a to, že nepřipouštim žádnou jinou eventualitu je zřejmě vidět i navenek, takže i to příšerně neposlouchající dítě pochopí, že to myslim vážně (až mě to samotnou překvapí). Prostě nemůžu při tom všem fungovat jen já a dělat sluhu celé rodině na energetický dluh, fungovat musí všichni. A když se jde ven a všichni se oblíkáme, tak se prostě oblíkáme a jdeme, protože....čau já prostě odcházim...A jestli někomu tyhle organizačně-logisticko-procesní části dne přijdou přemrštěně autoritativní, tak jsou! :D
OdpovědětVymazatA k tomu otevřenému pivu uprostřed bordelu a totálního šílenství.....moje dítě by mi ho nakonec skoplo! (bez ohledu na snahu mít flašku v bezpečí)
Veroniko, za tenhle článek moc díky! Celkem přesně vystihuje důvod, proč se tak ráda vracím na Váš blog :)
OdpovědětVymazat