Co si počít s přebytkem štěstí

Zavřete oči a představte si...

Po parném dni přijíždíte do rozpáleného sídliště. Novorozeně, 3letý a 4letá v autě po cestě padli do kómatu. Nejbližší volné parkovací místo je 300 metrů od vchodu. V autě máte naloženou obří tašku. Dále pak obří cuketu a obří mísu rybízu, protože cukety a rybíz teď rozdávají všichni a všude a vám je stydno to odmítat, když je to zaručeně bio eko raw.

Někdy je štěstí víc, než může jeden člověk unést.

A teď si zahrajeme takovou hru.

Jak dostat všechny děti i náklad domů, když máte jen dvě ruce a 55 kilo živé váhy?

Je to podobné té hádance s vlkem, kozou a zelím. Jen narozdíl od ní nemá náš rébus žádné řešení, které by vyloučilo fňukání, brek nebo sežrání cukety, rybízu či kozy.

Dobrý. Můžete otevřít oči.

Asi nebylo těžké uhodnout, že ta hádanka má trošku něco společného se mnou.
Jestli já mám něco společného s kozou nechám na zvážení laskavého čtenáře.
I když můj novorozený Janek (kterému se bůhvíproč přezdívá pan Přísavka) by k tématu "máma a koza" měl pravděpodobně co říct.

Život je jak houpačka. Jednou jedete nahoru, jindy dolů.
Není důvod, proč si na to stěžovat.

Situací podobných výše popsané zažívám denně víc, než je slušno.
Když Honza zemřel, byla jsem přesvědčená, 

• že mě podobné pakárny budou dozajista pokládat na lopatky,
• že sama nezvládnu tři tak malé děti,
• že se budu vztekat, proč tu Honza není, aby mi pomohl,
• že budu v takových situacích brečet.

Jenže kupodivu se nic podobného nestalo.

Překvapivě jsem si strašně rychle zvykla, že rukou mám míň než dětí a že večer prostě nikdo nepřijde.

Nenadávám, nevzlykám, nestěžuju si.

Říkám si, že možná i díky tomu, že nemám komu složit svou ustaranou hlavu na rameno, jsem ve vypjatých situacích silnější než kdy předtím

Vypozorovala jsem ale druhou stránku věci.

Všimla jsem si toho díky tomu, že se několika mým kamarádům nedávno narodily děti.

Mám vždycky obrovskou radost z nového života a jsem za své přátele šťastná.

Ale na férovku jsem si musela sama sobě přiznat, že ač mám sama dětí požehnaně, zahlodá ve mně vždycky závist.

Závidím novopečeným rodičům jejich společné štěstí. Závidím jejich sdílenou radost.

Je to zajímavé, ale nejvíc smutno mi je ve chvílích, když zažívám nadbytek štěstí

Celodeňák omylem. Zážitek, který se nezapomíná.
Aneb jak to dopadne, když si s sebou na výlet vezmete kamarádku se stejným počtem dětí a stejně blbým orientačním smyslem.

Když na mě Jeňule vytáhne jeden ze svých okouzlujících úsměvů jen proto, že mu ráno strčím svůj rozespalý opuchlý obličej nad postýlku.

Když mi Marjánek řekne, že se se mnou ožení, až vyroste.

Když ke mně Grétka přijde a řekne mi, že jsem ta nejlepší maminka na světě.

Najednou jsem bezradná, co s tím přebytkem radosti a štěstí dělat

Směju se a zároveň je mi do breku, že u toho Honza nemůže být se mnou.

Přemýšlela jsem dlouho, co si z tohohle postřehu mám vlastně odnést (teda kromě toho, že jsem citově labilní hysterka).

A nakonec jsem vymyslela.

Člověk snadno sklouzne k tomu, aby směřoval svou pozornost na černoty a pavouky a netopýry. Zahltí si s nimi hlavu a nezbyde mu v ní už místo na nic jiného.

Jenže každá náročná situace má nakonec nějaké řešení.

Černotu umyjete, pavouka zašlápnete a netopýra připravíte o jeho echolokační orgán a vyplašíte ho v těsné temné jeskyni.

Naopak ty krásné maličké věci, které se nám každý den dějí, jsou to nejdůležitější.

Ty si chceme pamatovat, ty chceme sdílet s druhými.

Z nich se sbude skládat náš život, až budeme klepat na nebeskou bránu.