Dostali jsme domů od doktorky váhu. Prý abych Jeníka každý den zvážila a utvrdila si, že nabírá.
Kolikrát že jsem ho za ten měsíc jeho života zvážila? Mno...
Na kontrole jsem vždycky jen zažbrblela něco o tom, že přibírá, jen si teď nemůžu vzpomenout, o kolik přesně to je od posledně.
Nějak mi stačil pohled na Janka, který se mi zvětšuje snad z minuty na minutu před očima.
Už má chlapík snad i třetí bradu.
 |
| Janek je velký přesně akorát. Ségra s bráchou to velmi exaktní metodou změřili. |
Nedalo mi to nakonec.
Na jeho měsíčniny jsem prvně sundala zaprášenou váhu z police a položila ho na ni.
No ty kráso! Přibral kilo a půl!
A už červíček hlodá. Není to nějak moc?
Rychle gůglím.
Ahá! Je to moc. Je to vlastně dvakrát tolik, než má průměrný novorozenec nabírat.
Kdybych byla vyhoukaná prvorodička, už hledám na internetu, jestli to není divné.
Jenže vzhledem k tomu, že Grétka i Marjánek mají výškou i váhou parametry dětí o minimálně rok starších, nechává mě to chladnou.
Panika se nekoná.
Přemýšlela jsem, kam tohle všechno měření, srovnávání a cpaní do tabulek vede.
A přišla jsem na dvě věci. Ani jednu z nich nepovažuju za dobrou.
1) Strach
Není to moje dítě moc hubené?Nemělo by už lézt?
Nemělo by už umět "R" a poznat všechny barvy?
Dostane se na gympl, když je se známkami pod průměrem?
Když se bojíme, vkládáme tyhle naše strachy do dětí. Třeba i nenápadně.
Mluvíme k nim jako k hubeňourům, nemotorům, nešikům, lajdákům.
Tlačíme je pod tíhou našich vlastních obav do dovedností, na které ještě nedozrály. Nebo jim (zatím) nepřijdou důležité.
Chozením to začíná, přijímačkami na práva končí.
2) Pýcha
Ten náš už se otáčí na bříško a to mu ještě nejsou tři měsíce!
Utekla roku!
Ve dvou letech už mluví v celých větách!
Je to premiant třídy!
Zdůrazňováním kvalit dítěte ho vlastně nevědomky strkáme k tomu, aby nám naše očekávání plnilo.
Slyšeli jste třeba někdy od svých rodičů větu jako "Kde jsi mohla být, kdyby ses nevybodla na tu matiku. Vždyť ti to tak šlo!" nebo "Byl jsi tak nadaný tenista. Proč ses dal na jógu, tomu nerozumím?".
Dítě se snaží naše přání plnit. A když si v dospělosti zvolí jinou cestu, může mít pocit, že stejně tak nějak celkově v životě neobstálo.
A naopak když je dítě pod průměrem a my mu to pořád předhazujeme, jakou zprávu tím od nás dostává? Že je nedostatečné?
 |
| Děcka jsou super. Do určitého věku neřeší, jestli je někdo větší nebo menší než příslušná škatulka. Přijímají bez mrknutí oka a bez souzení lidi kolem sebe takové, jaké jsou. |
Nějak se mi to nezamlouvá.
Chápu sice ten původní záměr - podchytit patologie.
Díky tomu třeba žije Marjánek, kterému tři týdny po porodu operovali srostlý vývod ze žaludku do střev.
Díky tomu žije Grétka, která když byla čtvrtý měsíc v mém břiše, odoperovali mi doktoři z vaječníku cystu velkou jak pomeranč.
Ale nezabředli jsme do toho všeho nějak moc?
Nedáváme tomu napasovávání do škatulí větší význam, než ve skutečnosti má?
Nezpůsobuje panikaření rodičů, když se dítě odchyluje od průměru, víc škody než užitku?
Existovaly by tyhle strachy, že naše dítě není "dost dobré", kdyby neexistovaly tabulky a srovnávání?
Existovali by dospěláci s pocitem nedostatečnosti, kdybychom je v dětství neustále nesrovnávali s průměrem či mezi sebou?
Je to strašně jemná hranice. A možná ji vidím jenom já a (zas) dělám zbytečně z komára velblouda.
Nicméně vnímám u některých rodičů kolem sebe napětí, které pramení z toho, že mají dítě pod drobnohledem. Jako by se báli nenormálnosti.
Zrovna dneska jsem slyšela jednu maminku, jak křičí na svého synka: "Přestaň! Kdy už konečně budeš normální?!"
Zrovna dneska jsem slyšela jednu maminku, jak křičí na svého synka: "Přestaň! Kdy už konečně budeš normální?!"
Já se naopak dost děsím normálnosti.
Možná by bylo lepší, kdybychom nechali děti plynout jejich vlastním tempem.
Přijímali je přesně takové, jaké v daném okamžiku jsou.
Vyprdli se na tabulky a na průměry.
Možná by nám bez těch všech očekávání bylo spolu líp.
Kdo ví.
PS: Ještě si přihřeju polívčičku, když už jsem tohle téma "jak se z rodičovství nezjančit" jednou zpracovala a dlouho jsem si to nikde nezpropagovala :-)
Napsala jsem o tom takovou milou, veselou, rodičovské sebevědomí podporující knížku, kterou si jako PDF můžete koupit tady za 89 korun českých.
Děkuji. Vytisknu a začnu asi šířit po sloupech veřejného osvětlení jakožto osvětu :) Já jsem sice prvorodička, ale dle mého, se zdravým rozumem. Prcek bude mít v neděli tři týdny a zatím je +1,1 kg. Kašlu na tabulky, těší mě to :)
OdpovědětVymazatMy ted s prvním přibrali za 14 dní "jen" 200g, ale zato se 3cm vytahl :-D Nastesti mame supr netabulkovou pani doktorku, takze no stres ;-) Bohuzel kamaradka ma opacnou zkusenost, presne podle tabulek → vojtovka → nervy :-( Individualismu zdar :-)
OdpovědětVymazatTabulky jsou dobrý sluha, ale zlý pán :)
OdpovědětVymazatV jakém smyslu se děsíte "normálnosti"?:)
Ze by chtela byt leccos, jen ne normalni :-)
VymazatVzdycky,kdyz vidim zminku o tom byt "normalni",rikam si co to vlastne znamena :)
VymazatDobrý den, sleduji (a obdivuji) Vás už delší dobu a moc Vám fandím.
OdpovědětVymazatTenhle postřeh mi připomněl dvojnásobnou zkušenost z porodnice, kdy mám pocit, že jsem byla v životě psychicky nejzranitelnější. A v obou případech jsem byla uvržena do "tabulkového vězení". Prostě mě odmítli propustit, protože dítě "nepřibírá". Že se kojení dobře rozjíždělo? Že mimino přestalo ubývat a pije? Nezájem, v tabulce nepřibírá, nikam nejdete. Bohužel ač jsem jindy v životě vcelku rozhodná a nenechám s sebou vláčet, v porodnici jsem se na odpor postavit nedokázala. A tak jsem brečela jak želva a strávila dalších 24 hodin v nemocnici, než se někdo uráčil uznat, že jeden gram tedy stačí a smíme jít domů.
Mám pocit, že tabulkování je projevem pohodlnosti - "tabulkovací" lékaři a sestry prostě nechtějí zbytečně moc přemýšlet o jednom konkrétním dítěti a prostě jedou jako ve velkovýrobně.
Já jsem k "netabulkovému" stavu mysli dospěla až při druhém šestinedělí :) A pak teprve začala ta správná pohoda :D
Přesně, jak píšete :)
Krásný den!
Mám přesně stejnou zkušenost s tím rozdílem, že naše "nepřibírání" způsobily sestry. Synek se večer rozpil a vypil toho fakt hodně. Já jsem se radovala, ale sestra řekla, že ho v noci nesmím (sic!) kojit, aby mu nebylo špatně. Půl noci prořval. Hlady. A já jsem myslela, že ho bolí břicho, protože hlad mít nemůže (vždyť toho tolik vypil!). Ráno šup na váhu a jejda, nikam nejdete. Připadala jsem si tak nějak...zneužitě, podvedeně. Doma přibíral jak divej, to jsem zase musela před doktorkou tajit, že ho v 9 měsících pořád kojím v noci. Teď v 8 letech se zase všem zdá hubenej, mám ho prej vykrmit. Prdět na to!!! Podruhé v porodnici už jsem děcko nevážila, normálně jsem si ty čísla vymýšlela tak, aby se JIM to líbilo, dceru jsem kojila podle potřeby (skoro furt)a nevyndala jsem ji ze své postele (syna mi furt vytahovali a vyhrožovali zalehnutím). Žádný problém nenastal. Některý situace jsou tak absurdní, že člověk o nich radši ani nepřemýšlí, jestli vůbec dávají smysl. Což je škoda. Přeju všem pohodové nenormální děti!
VymazatPřesně!
VymazatMám stejnou zkušenost se třetím dítětěm :-o
Jedno vážení a dle tabulek domů se nepojede :-(
Normálně jsme se rozbrečela a byla úplně vyřízená !
naštěstí malý dostal ještě jednu šanci s dalším kojením a určitě vycítil, že už je čas jít domů a tak jsme tedy byli propuštěni, ale až odpoledne :-)
Naštěstí pak už žádné tabulky a ze své zkušenosti trojnásobné matky mohu potvrdit, že každé dítě je jiné a vůbec to neznamená, že není " normální "!
Ha, ha! Moji oba kluci nabírali ze začátku kilo týdně, jediný, kdo se děsil, byla doktorka...a moje záda;-) Děkuju, teď jsem si vzpomněla na babičku, když jsme v pubertě přišli s nějakým ulítlým účesem, jak se chytala za hlavu a říkala: "Prosím vás, děti, hlavně buďte normální!" A my vůbec nechápali, co tím myslí:-)))
OdpovědětVymazatDíky, Veroniko. Mam tri dcerky a i kdyz se snažím "krmit" zdrave, je každá jiná, každá svá. Uz jsme se neubránili dotazum, zda ta nejstarší nezačíná trošičku tloustnout, ta prostřední, ze je hubeňour a ta nejmenší vypadá v roce na dva. Pro me nejsou důležitá čísla ani tabulky, ale láska a pohoda, kterou doma maji. A i kdyz budou v životě potkávat různe lidi ( uz ted nekdy nevěřím, co vse jsou dospěli schopni před detmi vypustit z úst), pevné verim, ze v hlavách to budou mit srovnané a pojedou si svou vlastní cestou, ne tou tabulkovou. Zdravim a kojení zdar ������
OdpovědětVymazatMoc hezky napsané. Eliška měla týden po termínu 2680 g, mně to nevadilo, doktorům ano, a celé těhotenství mě stresovali, že nepřibírá, že neroste hlavička, že bude postižená....ten stres byl hrozný a dítko nakonec v pořádku...
OdpovědětVymazatVeroniko,
OdpovědětVymazatještě mi to nedá a jeden komentář přímo Vám!
Dnes ráno jsem objevila Váš blog a dostala jste mě !
Já v 7 letech byla v podobné situaci, jenže jako dítě, které ztratilo z minuty na minutu tátu / autonehoda / .
Mamce nebylo ani 30 roků a zůstala sama na 7 letou a 5 letou holčičku :-(
Nechápala jsem její snahu nám za každou cenu pořídit nového tátu a měla jsme jí to i za zlé!
Teď už jako dospělá se zkušenostmi chápu a obdivuji všechny matky, ženy s tím to osudem!
Vy se s osudem perete velmi pozitivně a máte na věci svůj názor, což je super!
I proto jsem právě objednala Vaší novou knížku Bylo nebylo doopravdy ...
Hodně sil a zdraví Vám i vašim dětem !
Ilona
Vidite, a mne ten muj 2 lety prostredni zrovna dnes jen tak mimo reci rikal: Mami, ty si najdes noveho tatinka a do te doby budu tatinek ja, protoze jsem nejvetsi chlap :-)
VymazatDekuju moc za podporu. Ono to nejak nakonec dopadne :-)
Milá Veroniko,váš blog jsem objevila před pár měsíci a jen jírám,co všechno musíte zvládnout a ještě tak úžasně umíte vypsat.Neskutečně Vám držím palce a děkuji za to,že píšete a jak píšete.Mám dvě,už větší děti.To první jsem měla v době bez počítačů,takže zvítězil vždy jen můj zdravý rozum a ne tabulky.Nebo rady MUDr.že mám koupit sunar,kdybych nemohla kojit a že 3/4kg za týden je vážně moc,tak at kojím vážně míň.Dnes se tomu směju,když syn ve 14je vyšší než já a tak úzké a dlouhé kalhoty na něj snad ani koupit nejdou :-).Prosím vydržte,nedejte na tabulky a jednejte srdcem.Díky,že jste H.
OdpovědětVymazatJojo, tabulky jsou cesta do pekel. Já byla jako dítě malá a hubená, doktorka mě neustále strašila ozdravovnou. Přitom jsem mohla sníst, co jsem chtěla. A moje děti odmalička do tabulek taky nepasují, s tím tříletým dokonce musíme jednou za tři měsíce vždy na gastroenterologii (diagnóza neprospívání :-)) a přitom ve školce vypadá mezi ostatními čtyřletými dětmi skoro jako puclík. A starší syn už je jen o hlavu menší než já a nohu má skoro stejně velkou jako já. A přitom je hubený, jak žížala, i když v pohodě zvládne sníst oběd jako dospělák, ještě si dát salát a dezert. Absolutně to neřeším, leč kvůli rodinným problémům s celiakií se bojím vyprdnout se na to gastro. Ono se někdy bohužel i dík těm blbým tabulkám může přijít na něco, co není v pořádku. Ale ve většině případů je to naprosto zbytečný stresor.
OdpovědětVymazatA ještě k tomu přibírání v porodnici, druhý syn se narodil po plánovaném císařském řezu, takže laktace se rozbíhala pomalu, navíc dostal novorozeneckou žloutenku, takže skoro pořád spal a já měla pocit, že pořád jen budím ospalé dítě, snažím se kojit, donesu dítě na sesternu, kde ho zváží a řeknou mi, že je to málo, že mám ještě kojit. Byla jsem tak šíleně vyčerpaná, v porodnici jsme byli šest dní. Když mi ten šestý den řekli, že syn správně nepřibral, málem jsem se složila. Brečela jsem jako želva, až se jakési sestře na de mnou zželelo, připsala do tabulek o pár gramů víc a mohli jsme jet spokojeně domů. A doma se dítko rozpilo, laktace se rozběhla tak, že bych mohla dělat kojnou pro půlku města.
Díky za článek, potěšil mne. Vy jste již zkušená matka, ale přesně jak píšete, mám jedno dítko, nyní již dva roky, ale přesně jsem měla stres jako prvorodička, když malý úplně první tři týdny nepřibíral jak měl, ale baštil pořád. Naše lékářka mě tak rozhodila,že moc nepřibírá, že jsem pak z toho byla ve stresu a kojení se navíc trochu zhoršilo. Byl to děs, celé šestinedělí vůbec, ale stačí hloupá poznámka a už to jede...Při druhém už budu víc v klidu, přesto nechápu proč to alespoň lekáři (navíc ženy) neumějí říct nějakým citlivějším způsobem, když už je třeba to říkat. Díky a přeji hodně zdraví,štěstí,lásky a všeho tolik co je jen třeba celé vaší rodině :-). Ráda Vás čtu, jste velikou inspirací, jak se ze všeho nezbláznit. Ještě jednou díky. S pozdravem Sitová Jiřina
OdpovědětVymazatKdybych to všechno měla sledovat podle tabulek, tak bych se z toho taky musela zbláznit. Náš starší syn (budou mu tři roky) byl vždycky dvakrát tak větší než ostatní (dobře, trochu přeháním), už teď mu kupuji velikost na šestileté a prostě klame tělem. Všichni od něj očekávají v některém ohledu víc, ale jsou mu prostě jenom tři. A ten druhý je zase opak. Je mu 13 měsíců, ale velikostně podle tabulek je tak desetiměsíční, a hlavu si s tím nedělám. Prostě je to tak, hlavně, že mu to evidentně pálí :-) Lucka
OdpovědětVymazatTohle je přesné.
OdpovědětVymazatNemám úplně standardní děti.
Od malička vybočují.
Jedno bylo moc velké.
Druhé zase moc hubené.
U prvního jsem byla skutečně ve stresu ze všech tabulek a doporučení pediatra.
O sedm let později jsem si již v porodnici vymýšlela váhu do tabulky, kam jsem ji měla zapisovat vždy před a po kojením, jen, aby mne co nejdříve pustili z porodnice, protože mi bylo jasné, že doma půjde vše lépe a když nepůjde, tak to prostě vyřeším jinak a podle sebe, bez stresu.
Teď už mám děti školní a zase se mladší nevejde do tabulek a slýchám o tom je je divoké a nezvladatelné... musí za trest sedět o přestávce v lavici. To že má ADHD a potřebuje pauzy, aby se mohlo v hodinách soustředit dle možností jaksi nikoho nezajímá.
Prostě podle tabulek musí být dítě spořádané, klidné, pozorné...
Hlavně že všechny děti mají být integrované.
Neumím si to v praxi představit, když ve škole nezvládají dítě s lehčí formou poruchy, s dobrým intelektem.
A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Na závěr držím palce, aby vaše děti byly co nejméně cpány do škatulek (tabulek).
A krásné léto :)
Když se narodil náš Prcek, moc jsem nevěděla, co si s ním počít. První dítě, úzkostná matka... Koukala jsem často na něj, nemohla se dočkat, až bude umět říct co chce a chodit a tak. A říkala jsem mu pořád: "Prosím tě, buď rychle velikej!" A tady je přesně vidět, že člověk si musí sakra dobře rozmyslet, jak si má správně přát. - Prcek v půlroce deset kilo a já záda v hajzlu. Pak, vždycky když jsem mu uvazovala bryndák, instruovala jsem ho dle pravdy s použitím plurálu "Taaaak, zvedni bradičky..." :-D Velkejm klukům zdar!
OdpovědětVymazatOno to tabulkovanie zacina uz v tehotenstve, ked vas z bezproblemoveho priebehu zrazu vytrhnu lekari s tym, ze bezte na amniocentezu, lebo vase dieta nezapada do tabuliek a mozno bude mat Downov syndrom...a tak clovek podlahne prvej panike, ze s nim nieco nie je v poriadku. Nastastie som sa spamatala celkom skoro, odmietla amnio a povedala si, ze bude v poriadku taky, aky bude! A aj je :-)
OdpovědětVymazatHaha, ste presne moj clovek! kolko moje deti pribrali sa vacsinou dozviem az na kontrole u lekarky, vahu na novorodenca som v zivote nemala a na otazku dr., kolkokrat sa koji moj syn len zamrmlem, ze casto (keby som to realne pocitala a ona by tu sumu pocula, asi by ju najprv vystrelo a potom by zasadalo lekarske konzilium k mojmu "pripadu"). A ceresnicka na dortu - oblubene zvierea mojej dcery je hyena, s cim mal dost problem kuzelnik, ked jej ho mal vyrobit na akcii z balonov :)
OdpovědětVymazatMarcel Pagnol v svojich knizkach z detstva pise o malom bratrancovi Pierrovi: vsetci sa tesili, ako pribera, ako keby sa ho chystali zjest
OdpovědětVymazat