Nezlobte se, že obtěžuju. A to jsem se chtěla zeptat...

Bůůů! Vezeme vám mléééko.
Ok, abych nevypadala jako cvok hned na začátku. Znáte ta auta, že jo? 
Že ne?

Jsou to malé dodávky, které po městě rozvážejí a přímo z auta prodávají mléčné výrobky z farmy.
Mají vybraná stanoviště, na kterých půl hodiny parkují a aby svolali zákazníky, celých 30 minut se z amplionu ozývá bučení krávy a podmanivý slogan "vezeme vám mléko".

Jedno stanoviště je i pod okny našeho nového bydliště.
Dala bych jim klidně stovku jen tak, hlavně aby přestali s tím strašným, uširvoucím bučením.

S dětmi toho člověk zažije hodně, ale i tak za čas začne cítit, že pomaloučku blbne.

Asi nikoho nepřekvapí, že děcka naopak bučící auto milují.
Což dávají najevo tím, že taky bučí a škemrají, ať jdeme koupit mléééko.

Tak fajn. Sesbírám ty své tři mlíkofily a jdeme.

"Dobrý den!" snažím se překřičet amplion. "To jsem se chtěla zeptat - jestli nám náhodou nevezete mléko?" paroduju svým dotazem stařenku z filmu Kulový blesk.
Pán v dodávce se mému dotazu tlemí a pak si spolu povídáme.
O mlíku, o sýrech, o mlékárenském businessu.

Když jsem měla jen jedno dítě, pořád jsem organizovala s jinými maminkami nějaké výletní akce.
Den nesměl být bez plánu, protože jsem pak okamžitě začala propadat panice.

Bože, co když bych měla zůstat jeden den sama bez kontaktu s dospělými?

Dneska, kdy se teprve učím, jak sladit režim tří dětí, je mi přespřílišná organizace spíš na škodu.
Jenže co si budeme povídat. Mateřská dovolená je chtě nechtě sociální izolací.
Minimálně v tom ohledu, že chlapů moc za den nepotkáte.

Když nejstaršímu chlapovi, který s vámi žije v jedné domácnosti, nejsou ještě ani tři roky, může to být na palici.

Povídat si s jinými maminkami o vývojových pokrocích dětí nebo o nejnovějších čističích na skvrny nikdy nebyl můj šálek mléka.
Ale když mám být jen a jen s dětmi, tak úplně fyzicky cítím, jak pomaličku zblbávám.

V každém druhém motivačním textu se dočtete, jak je důležité vykračovat z komfortní zóny, abyste se rozvíjeli a stávali se sebevědomějšími jedinci. 
Tohle je třeba jeden z českých projektů na toto téma.

Ale sakra, vždyť já už ani nevím, kde ta moje komfortní zóna je!

Tak ráda bych v ní někdy spočinula. Aspoň na deset minut.

Jenže pak mě napadlo, že si to přechroustám po svém a zabiju dvě mouchy najednou.
Nikdy mi nebylo moc příjemné vybavovat se s "cizími" lidmi.
A tak jsem vykročila z téhle své komfortní zóny.

Začala jsem aktivně oslovovat a rozvíjet konverzace s lidmi, kteří mi přijdou do cesty.

Kromě toho, že si pokecám s dospěláky, to má spoustu dalších výhod.

• Prodavačka v pekárně mi točí na tajňačku zmrzlinu do kelímku od kafe (což má od vedoucího zakázané), abych si ho mohla položit do kočárku.
• Od stánkaře na metru dostanou děti vždycky nějaké ovoce na cestu do ruky zdarma.
• Na pískovišti jsem si našla novou kamarádku, která je se mnou zajedno v tom, že zabahněné dítě = šťastné dítě. Ukázala mi super místo kousek od nás, kde se děti můžou rochnit v potoce.
• Ukázalo se, že náhodně oslovený pán, který stál podél trati v hloučku fanoušků běžeckého maratonu Stromovkou, je loňský vítěz závodu, který mi pak dal super přednášku o celé akci.
• Než jsem sehnala pumpičku na ušlé kolo od kočárku, probrala jsem život s dvěma cyklisty a jedním prodavačem.
• Začali mě od té doby skoro denně oslovovat náhodní kolemjdoucí s komplimenty.

A takhle bych mohla pokračovat dál a dál.

Komunikace je úplně ultimativní otvírák dveří.

Janek je v konverzaci zatím trochu monotématický.
Buď zarytě mlčí, nebo říká UÁÁÁ.

Jen málokdo vydrží mračit se, když na něj vyrazíte s dobrou náladou.

Jako druhý efekt cítím to, že děti se nad tím nepozastavují a učí se, že je to normální.

I když se zatím do konverzací moc nezapojují, pak je vždycky strašně zajímá, o čem jsme se bavili a chtějí, abych jim to přechroustala do jejich slovníku.

A abych nevyšla z flirtovací praxe, dala jsem si k tomu ještě závazek, že aspoň 1x týdně povedu konverzaci delší než 20 minut s osobou opačného pohlaví.

(Přičemž sex se do toho nepočítá. Aby nevznikly nějaké dohady.)

Stačilo změnit strašně málo a otevřel se mi úplně nový svět.

Ani s kupou dětí se člověk nemusí vzdávat sociálního života.

Záleží jen na mně, jak si to zařídím.