Kdyby tohle byl můj poslední den...

Můj denní režim je po narození třetího dítěte dost našlapaný.
Janek vstává před šestou.
Od té chvíle se celý den nezastavím.

Krmím, kojím, podávám, utírám, peru, umývám, utěšuju, hladím, dezinfikuju, nalévám, vylévám, přináším, poponáším, vařím, maluju, vystřihuju, převlékám, přebaluju, hledám, zapínám, vypínám, stelu, popoháním, koupu, čtu, ukládám a sem tam si vzpomenu, že mám taky dýchat.

A večer, když tři nejmladší členové našeho čtyřčlenného komanda odpadnou, sednu v devět k počítači a do půlnoci pracuju.
A ne, psaní blogu není moje práce. Takže vlastně teď prokrastinuju.

Janek ještě neumí chodit, ale do postele se mi po ránu už nalifrovat dokáže.

Po pěti hodinách spánku přerušovaného kojením bych možná i měla nárok na to být po ránu zpruzelá.

Ale nějak nejsem.

"Dobré ráno, můj malý chlapíčku," pusinkuju Jeníčka.
"Dobré ráno, dinosaurusi," vítám Marjánka, který odmítá slovo dinosaurus správně skloňovat.
"Dobré ráno, kočičko, princezno, kytičko, beruško... nebo co dneska jsi?" zdravím Grétku a hádám, které z oslovení její citlivou rozespalou dušičku po ránu nerozhází.

Začít den hezky je docela jednoduché. Jaký si to uděláš, takový to máš.

Jenže pak přijde den se svými pavouky a netopýry.

Dobré ráno, Vietname

Řev. Jekot. Brek.
Rozbité hlavy. Odřená kolena. Přiskřípnuté prstíky.
Zadrobená podlaha. Rozpatlaná plastelína. Vylitý čaj.

Neřešitelné hádky. Nesplněné sliby. Poťouchlé záškodničení.

On mě bouchl. Ona mě bouchla.
Já jsem jí to vrátil. Já jsem mu to vrátila.
Já už nemůžu, nechci, nebudu, nepůjdu, neudělám.

Staré mudrosloví moudře, přemoudře praví, že stokrát nic umořila osla.
Tak co by ne oslici.

Zvlášť když víte, že večer nepřijde nikdo, komu byste děti předali.
Ani zítra.
Ani pozítří.
Ani možná nikdy.


Tak jak to ustát?
Našla jsem si svůj způsob.
Trochu morbidní způsob, ale co už byste ode mě jiného čekali.

Když toho mám plné kecky a stihnu v hlavě dát si vteřinku pauzu, než vyhrnku první blbost, co mě v afektu napadne, 

představím si, že zítra bych se už neprobudila.

Dva chlapi v posteli. O tom jsem vždycky snila.

Kdyby tohle byl můj poslední den...

• ječela bych "přestaň ječet!", NEBO bych poprosila o chvilku klidu?
• řekla bych, že chlapi přeci nebrečí, NEBO bych šla utírat slzičky?
• seřvala bych je na tři doby, že kvůli strkanici rozlili mléko, NEBO je požádala, ať to utřou a příště dávají pozor?
• byla bych v 5 ráno nerudná na hýkající miminko, NEBO si s ním radši užila chvilky mazlení, i když přes ospalky nevidím?
• hubovala bych za neuklizené hračky, NEBO bych si šla užít poslední uklízení v životě s dětmi?

Jedno je jisté.

Jeden z těch 18 727 dnů, které mi zbývají, určitě poslední bude.