Ty jsi takovej panák makovej

Až skončím s pobíráním mateřské, přihlásím se o job na letišti.
Musí to klapnout.
Praxi budu mít po dvou letech doma se třemi dětmi jako samoživitelka víc než dostatečnou.

Když děti nakládám do auta, připadám si současně jako pilot a letuška Boeingu 747.

• spočítat pasažéry
• otevřít všechny vchody
• zapnout pásy
• naložit bagáž
• rozdat zábavné čtení
• naladit správnou muziku
• vyřešit námitky cestujících

Pod 5 minut jsem náš "boarding" ještě nedala.
Ale život je plný výzev.


Když večer drobotinu zaháním do postýlek, soustředím se hlavně na to, abych uložila stejný počet dětí, jako ráno vstával.
Načasovat a sladit všechno to kojení, večeření, koupání, poklízení hraček, čtení pohádek a uspávání je nadlidský úkol hodný letového dispečera na Heathrow.

Dnes jsem udělala svůj osobní rekord.
Všechny děti byly v peleších v osm.


Dočetla jsem pohádku a Grétka se vytasila se svým obligátním:
"Mami, ještě tady chvíli budeš?"

Většinou pak už nic neříká a spokojí se s tím, že tam chvíli sedím a pak jen řeknu, že už potřebuju jít do sprchy, zadudlíkovat Jeníka nebo pracovat.


Grétka ale výjimečně pokračovala:
"Mami," vztyčila svůj důležitý prstík, "počkej, já ti něco řeknu."
"Ten výlet do Stromovky byl dneska super.

Nejvíc se mi líbí, že s tebou můžu být opravdická."

Valila jsem oči.
Nepamatuju si, že by z Grétky někdy vypadla takhle sofistikovaná hluboká věta.

Slyšeli jste někdy o Thomasově teorému?
Jestli ne, tak vás ráda omoudřím, protože je to jediná definice pojmu, kterou si z vejšky pamatuju.
A zní:

Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.

Prostě když to zjednoduším, tak když budu o něčem něco tvrdit, nakonec se to doopravdy stane.
A není to nějaká ezoterická splácanina. Existence tohohle jevu byla prokázána na tvrdých datech.

Napadlo mě v souvislosti s tím asi tisíc myšlenek.
Budu hodná, ušetřím vás a vytáhnu jen dvě z nich.

1. Jak často dětem říkáme "ty jsi takový, ty jsi maková"?
2. Jak často o dětech mluvíme, že "jsou takové nebo makové"?

Jak moc vám jsou povědomé věty

• Ty jsi ale šikula.
• Takhle se princezny nechovají.
• Máš rád sestřičku, že?

nebo

• Ten náš kluk je strašně divoký a nezvladatelný.
• Když ona je taková svéhlavička.
• Naše děti brokolici nejí.

Nevědomky a bez povšimnutí do dětí promítáme svá očekávání a strachy.

Vkládáme tak nejen jim, ale i lidem v jejich okolí a v neposlední řadě také sobě samým do hlavy vzorečky, které děti pak následují.

Vlastně nám ale jen plní naše vyslovená přání.

Ta pozitivní i negativní.
Mám pocit, že obojí je ale destruktivní.

Například příklad:

• Negativní přání: Když budu o dítěti říkat, že je divoké, budu pak s mnohem větší pravděpodobností do jakéhokoli jeho chování tu divokost ve své hlavě promítat. A hlavně - budu tak i směrem k dítěti reagovat. Snažím se proto děti do žádné škatule necpat a řešit každý projev jejich chování znovu, od nuly.
• Pozitivní přání: Když budu dítě chválit, že je šikovné, kvůli čemu se bude příště snažit? Aby dostalo pochvalu? Nebylo by fajn, kdyby se snažilo kvůli sobě a svému vlastnímu dobrému pocitu? Často proto dětem říkám "jé, tenhle dinosaurus se mi líbí, jak jsi ho namaloval" nebo "ty jo, to teda koukám, že už vylezeš sama až nahoru, mám z toho radost". Prostě jen popisuju své pocity, které mám z toho, že je dítě "šikovné".

Tak pozor sami na sebe, až zas příště budeme chtít o dětech říkat, jaké jsou.

Mohlo by se nám to splnit.