Moje děti netuší, že dnes je Den matek. A mně je to fuk

Dnes jsem měla po duši hladící, půlhodinový telefonát s mamkou, aniž bych si vzpomněla, že je Den matek.
Připomněl mi to až internet, kde na mě vyskočily tyhle tři reklamy

• DaySpring: "napiš dopis své mamince"
• P&G: "poděkuj své mamince"
• Dove: "řekni své mamince, že je krásná"

Pardon. Já zapomněla dopředu říct, že kapesníky budou třeba. Nebudu kecat. Taky mi to zabrnkalo na mou dojímací strunu.

Dokonce jsem chvíli přemýšlela, jestli nemám zavolat mamce zpátky a popřát jí.

Ale nezavolala jsem. Nechtěla jsem tím kazit ten hezký pocit z toho, že jsme si nenuceně popovídaly.

Moje děti zatím nemají ani tušení, že nějaký Den matek vůbec existuje.

A mě v souvislosti s tím napadlo, že vlastně ani nechci, aby to někdy vzaly na zřetel.

Den matek nás ženy-matky nutí dojímat se nad sebou samými.

Cítit se odměněné za ty probdělé noci, za stovky vyměněných plínek, za bezspočet utřených slziček.

Nechat se aspoň jednou za rok ovanout vděkem za věci, které děláme bez požádání, bez nároku za odměnu.

Děkuju, dětičky moje, ale tohle není třeba.

Já to totiž víc než ve velkých gestech cítím v těch každodenních maličkostech, které děláte, aniž byste nad tím přemýšlely.

Cítím to v každé ručičce, kterou mi s důvěrou dáte do té mé.

Cítím to v při každém vašem řehtání, když vás lechtám a házíme po sobě polštáře.

Cítím to každý večer ve vaší prosbě "mami, zůstaň si tu číst svou knížku ještě chvilku u našich postýlek, než usneme".

Na to nepotřebuju kartičku namalovanou na příkaz ve školce.

Na to nepotřebuju pugety, bonboniéry, ani děkovné dojímavé řádky.

Na to nepotřebuju speciální den.

Dostávám "metály" každou chvíli.

Stačí před nimi nezavírat oči.