Rozhovory s nebem

S kým si promluvit, když ten, komu jste říkali všechno, úplně všechno, je pryč?
S Honzou jsme sdíleli svoje radosti, myšlenky, starosti, strachy.
Nebylo žádné tabu.

Oči, které v sobě měly kousek nebe už tady na zemi.

Honza mi dokázal otevřít duši.
A i když se učím vylézat z ulity, před nikým jiným nedokážu vylézt celá.

Tak si chodím s Honzíkem povídat na místo, kde jsem se s ním naposledy loučila.

Honzíku, víš, co je nového?

Grétka se naučila jezdit na kole. 
Díky mojí mamce. Já bych ji s tím pupíkem už nedohnala.

Kvetou pampelišky. 
A já letos poprvé nekýchám, ani mi neslzí oči. 
Vždyť jsem ti vždycky tvrdila, že alergie je psychosomatická nemoc a že se i téhle své poslední jednou dokážu zbavit jen tím, že se rozhodnu.

Dopsala jsem další knížku. 
Jmenuje se Bylo nebylo doopravdy. 
Víš, jak jsem říkala, že mi tam pořád něco chybí a nevím co? Vymyslela jsem to. Napsala. Vydala. 
A pomohlo mi tolik lidí, že bys koukal, co je dobrých duší na světě.
A ty jsi mi vlastně pomohl taky, protože jsi vždycky tvrdil, že i když jsou ty moje pohádky prdlé, tak jsou to tvé nejoblíbenější texty ode mě.

Kocoure, víš, co mě mrzí?

Propásneš beachovou sezónu. 
Už se sundavají haly. Sluníčko začíná svítit. Na Butovicích narazíme za chvíli první sud a budeme grilovat. A já budu pořád mimoděk hledat tvých 203 cenťáků na kurtu.

Neuvidíš, jak stárnu.
Našla jsem si prvních pár šedivých vlasů. Vzpomínáš, jak jsme si vždycky říkali, že budeme sedět v důchodu na zápraží v pantoflích a koukat ruku v ruce do lesa?

Nepoznáš Janka. 
A to ses na něj těšil snad víc než já. Stejně tě podezírám, že jsi v skrytu duše doufal, že mě nakonec do toho čtvrtého dítěte uhudráš.

Lásko, víš, z čeho mám strach?

Nezvládnu to bez tebe. 
Staral jsi se o finance, zařizoval administrativu, měl jsi pod palcem všechny ty počítačové srandy, ve kterých se prd vyznám.

Nevím, jak žít bez těch nejobyčejnějších věcí, které mi neumí dát nikdo jiný, než ty. 
Chlapské láskyplné obejmutí. 
Společné mlčení, které je poklidné a nestresující.

Nedokážu si představit, jak porodím dítě bez toho, abys mě držel za ruku.
Bez toho, abys mi během mého řevu a nadávek říkal, že jsem nejlepší.
Bez toho, abych měla s kým sdílet radost z nového života.

Nemám šajn, kde se hledají skvělí chlapi.
Vím, že bys chtěl, abych si nějakého našla. I děti, které na tebe každý den vzpomínají, mi to začaly samy podsouvat.
Ale i když věřím, že se za pár měsíců vyhrabu z pocitu, že 32letá vdova se třemi dětmi je jako pokažené prošlé zboží, co nikdo nechce, mám strach, že ten správný dílek puzzle nenajdu, protože jsem si svou porci štěstí už vybrala.

Naše povídací místo.

Možná mi už hrabe.
Možná si zoufale zhmotňuju svou touhu po tom, abych slyšela nějakou odpověď.

Ale tam, na našem povídacím místě, mi Honza odpovídá.

Pouští mi po nebi ptáky.

Šaskují a dělají vzdušné kotrmelce.
Poklidně plachtí vysoko nad hlavou.
Zpívají, trylkují, křičí nebo krákají.
Drží se pospolu v zamilovaném páru.

A já se přes slzy usmívám.