O věcech a lidech

"Grétko, můžeš si půjčovat úplně COKOLI z mých šperků. Jen mi prosím neber TOHLE."
Tušíte správně. Je to stejné, jako když řekneš "Ztrať TO".

Honza mi vždycky uměl dávat nejlepší dárky k narozeninám.
Nešlo o jejich cenu. Je sice pravda, že často třeba stály třikrát víc, než bych si já, stará škudlína, troufla i jen zvažovat.
Důležité na nich ale bylo, že je uměl promyslet a trefit se do toho, co jsem si přála, aniž bych to věděla.

Moje první fire poi. Moje první dospělácké hodinky. Můj první zájezd do rakouského baby friendly penzionu.

A taky můj první perlový náhrdelník.

"Grétice, kde je ten náhrdelník z bílých korálků, se kterým jsi tu včera pobíhala?"

Neví. To se dalo čekat.

Ne, ne, ne, tohle ne. Začíná se mě zmáhat panika.
Obrátím celý byt naruby, zatímco děti poslušně sedí a listují v knížkách.
Asi tuší, že na maminku jde amok.

"Mami, já nechtěla. Nechtěla jsem ho ztratit. Promiň. Nebylo to schválně," opakuje Grétka jako mantru pořád dokola a hladí svou štkající, po dvou hodinách marného hledání na koberci zhroucenou maminku.

Věci.

Zaplnili jsme jimi své životy tolik, že jsme si ani nevšimli, jakou nad námi mají moc.

Já vím, zní to jak z nějakého debilního zenově-motivačního facebookového postu s obrázkem zapadajícího slunce a citátem "život je tvořen zážitky, nikoli věcmi".

Když Honza před čtyřmi měsíci zemřel, dostávala jsem spoustu soucitných reakcí, které začínaly slovy
"To musí být strašné, že
... nedostaneš do konce dědického řízení jeho snubní prsten.
... budeš každý den koukat na místa v bytě, kde stál/seděl/ležel.
... se musíš zbavit jeho oblečení."

Nic z toho mi ani v těch nejbolavějších chvílích strašné nepřišlo.
Nic z toho totiž pro mě nemá s Honzou nic společného.

Nikdy jsem nebyla typ člověka, který si pojí vzpomínky se "suvenýry".
Věcí se zbavuju snadno a bezbolestně, protože ty důležité vzpomínky mi zůstávají v hlavě i bez toho, že bych si je musela vyvolávat nějakým předmětem.

A pokud taková vzpomínka potřebuje vyvolávat, nepřijde mi zas tak důležitá.

Jenže dneska mi ruply nervy. Čtyři hodiny strávené venku na mrazu a poslední dobou stále častěji přicházející poslíčky se mnou asi udělaly své.

Podívala jsem se slzavýma očima na svou čerstvě čtyřletou, rozumnou holčičku a říkám:
"To přeci vůbec nevadí, breberko, jsou to jen hloupé bílé kuličky. Třeba někde časem vyplavou. Nezlobím se na tebe. Dneska to byl s vámi oběma super den," drolím ze sebe přes vzlyky věty jak z amerického rodinného sitcomu.

A taky že to byl super den.
To, jestli jsem, nebo nejsem majitelkou perlového náhrdelníku, na tom nic nemění.

No a pro srdíčkáře tu máme ještě happy end.

Náhrdelník jsem našla v kapse své mikiny, protože jsem ho Grétce včera vytrhla z ruky, aby ho náhodou někde neztratila. Měla snad větší radost než já a dostala ode mě velkou omluvu a obejmutí.