Díky, smrti. Jsi dobrá učitelka

"Hele, nejsi nějaká vysmátá, na to jak se ti celý život sere?" zeptala se mě nedávno bez obalu kamarádka.

Tak jo. Uznávám.
Asi existujou ženské, kterým během čekání na třetího potomka neumřel manžel.
Které se dva měsíce před porodem nestěhují.
Které si měsíc před porodem místo výbavičky nechystají žalobu na notáře kvůli totálně zmršenému dědickému řízení.

Přiznávám bez mučení, že si sem tam pobrečím.
Kdybych ale proti sobě postavila minuty strávené brekem a smíchem, vyhrává smích 100:1.

Kdysi na střední jsme si psali do ápětkového sešítku při občance žebříček největších stresorů v životě člověka.
Pamatuju si z něj prdlačku, ale na prvním místě byla před rozvodem a stěhováním(!) smrt životního partnera.
Tenkrát mi jen prolétlo puberťáckou hlavou, že "tohle teda fakt nechceš".

Dnes, o patnáct let později, se na to ale dívám jinak.
Když vám odletí do nebe nejbližší člověk, všichni kolem pochopí, že zahořknete.
Dokonce bych i ze své čtyřměsíční zkušenosti řekla, že se to tak jako maliličkato očekává.

Mně se to ale celé nějak podivně otočilo.
Smutek je veliký, převeliký. A nijak se zatím moc nezmenšuje.
Ale to nevadí. Nebičuju se za to.
Smutek se totiž nijak nevylučuje s chutí žít každou chvilku ještě víc naplno než doposud.

Mám naopak pocit, že sáhnout si na smrt tak moc zblízka mi vlastně pomohlo.
Nejvíc asi v těchto dvou věcech:

1) Vím, že umřu. Nebude to třeba dneska?

V půvabné knížce Tuesdays with Morrie popisuje umírající profesor smrt jako malého ptáčka, který vám sedí na rameni a prozpěvuje si: "Co když dneska? Co když dneska je to ten den, kdy umřeš?"

Je mi jasné, že bez podobného prožitku se to těžko vnímá.

Snadno vás naštve odmlouvající se dítě, čekání ve frontě nebo bezohledný řidič.

Jenže když člověk poslouchá toho ptáčka na rameni, přijdou mu všechny tyhle věci maličkaté.

• V odmlouvajícím dítěti vidím výzvu pro sebe, jak to udělat jinak, abychom to spolu vyřešili a ani jeden se necítil raněný.
• Z čekání ve frontě je chvilka klidu, kdy si můžu (když jsem sama) zavřít oči nebo si popovídat (když čekám s dětmi).
• Když mě mine o centimetry bláznivý řidič, oddechnu si s tím, že dneska ještě ne. Dneska není ten den.

2) Humor je esence života

Kupodivu mě můj černý sarkastický humor neopustil ani ve chvílích, kdy bych sama předpokládala, že sklopí uši a zaleze někam do hlubin mého zkroušeného já.

Už několik let žiju s pocitem, že humor nejsou jen srandičky.

Že je v něm něco víc.

V rozhovoru, který hladí po duši, to zmiňuje i osmdesátiletý Zdeněk Svěrák.

V knížce Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět věští Jón Gnarr, že humor bude v budoucnu důležitou hodnotou, jako je třeba dnes svoboda nebo rovnoprávnost.

Možná, že je humor životně důležitý.

Nebo alespoň pro mě určitě.

Tak díky, smrti, že už to vím.