pátek 26. února 2016

Pojď, vesmíre, pošli mi to!

Ženy by v těhotenství neměly dělat spoustu věcí.

Pít alkohol. Porušuju.
Rozčilovat se. Porušuju.
Hrát volejbal. Porušuju.
Tahat těžké věci. Porušuju.
Jíst plesnivé sýry. Porušuju.
Pracovat po nocích. Porušuju.




Nikdo mě ale nevaroval před tím, že bych v těhotenství neměla navštívit víc jak čtyři úřady po sobě. 


Pravděpodobně bych to ale stejně porušila. Takže je to jedno.


Sedím si takhle na PRE - pátém úřadu toto odpoledne.
Žmoulám si lísteček s číslem.
A "už" po skoro třičtvrtě hodině, kdy se třikrát vyměnila celá čekací místnost, mi to přijde divné.
Podívám se pořádně na lísteček. Kardinální trapas.
Lísteček je z ČSOB, kde jsem si vystála frontu předtím.



Jdu si potupně pro další lístek a "už" po čtvrt hodině se dostávám konečně na řadu.
Podstrčím úřednici vyplněný formulář.
Dotyčná na mě zakoulí očima a říká: 

"Tady jste ale na plynu. 
Elektrika je o patro výš. 
Dole je velká cedule. 
Škoda, mohla jste si ušetřit čtvrt hodiny čekání."

No jo, kdyby čtvrt hodiny.


Šourám se do druhého patra kolem zmíněné velké informační cedule, kterou zrovna ten den kvůli nějakým přestavbám zakrývá obrovský stůl. To už jsem se fakt musela smát.

Ale nebyl to nešťastný smích. Od Honzovy smrti si z takových blbin moc nedělám a spíš se jimi bavím.


Díky nečekanému posezeníčku na PRE jsem se rozhodla, že před další schůzkou už nemá cenu vracet se domů a že ten čas ve městě nějak probendím.

Vplula jsem do levných knih. Marjánkovi koupila vystřihovací dinosaury, Grétce "pracovní sešit" s princeznami.

Bylo mi trochu líto, že si neodnáším nic pro sebe.

Máš knížek dost, odbývám se vduchu, když vtom mi do oka padla úplně vrchní zapomenutá police s knížkou Vdovám smutek nesluší.
Tak to by se mohlo hodit, říkám si, když za ni u pokladny platím legračních 69 Kč.

Autobiografickou knížku o šesti ženách, které ovdověly v relativně mladém věku, mám už skoro dočtenou a přesně trefuje moje pocity:
Jak je divné být mladou vdovou.
Jak se vás lidi vlastně bojí a nevědí, co říkat.
Jak všichni čekají, že budete žít ve smutku, pietě, v citové a sexuální abstinenci.
Jak nikam nezapadáte.


A taky mi tahle kniha dala naději, že stojí za to jít dál.

Tak přeci jenom to zdržení na úřadech k něčemu bylo.




Poslední dobou mám pocit, že mi ty š'tastné události chodí nějak "samy".

  • Na youtube si pustím Plíhala, zatoužím jít na jeho koncert a druhý den mi tchán řekne, že byl tchyní donucen ke kultůře v podobě Plíhalova koncertu, na který se mu vůbec nechce. Hádejte, kdo půjde místo něj?
  • Od prosince mám na kontě tři na poslední chvíli odvrácené autonehody způsobené nepozornými řidiči, kdy mi Grétka půl minuty předtím zezadu z ničeho nic povídá: "Mami, musíš jezdit opatrně, abychom nenabourali."
  • Jeden večer minulý týden jsem se rozhodla, že se nezvdám našeho společného snu s Honzou o tom, že budeme na zimu žít mimo ČR. I kdyby na to měla padnout celá jeho životní pojistka a spousta mých sil. Dva dny na to mi řekne moje dreadatá bláznivá kamarádka, že nemá s kým takhle jezdit, ale že se mnou by do toho šla. A navíc že se vyzná (narozdíl ode mě) v mapách, což je jedna z mých největších cestovacích hrůz. Další den mi pošťačka donese od neznámého dobrodince knížku Travel Bible. Asi abych nebyla na pochybách.
  • Říkám si, jak sakra budu stíhat copywriteřit jako samoživitelka při třech dětech? Ejhle, od té doby mi chodí samé nabídky, kde mi mí potenciální chlebodárci říkají "nebojte se, to spolu nějak vyladíme, přizpůsobíme se vám".
  • Majitelka našeho bytu, kde jsme v nájmu, ho bude v létě prodávat. Všichni kolem šílí, abych se stihla přestěhovat do porodu. Já nešílím a to i přesto, že nabídka vhodných bytů je tristní, případně jsou hned pryč, nebo moc drahé. Až jednoho dne ráno zkouknu inzerát na byt, který je asi 500 metrů vzdušnou čarou od nás, zavolám majiteli, přemluvím ho k prohlídce, i když už ho slíbil někomu jinému. S majitelem sympaťákem si plácneme ještě ten den odpoledne na dětském hřišti, kam za mnou přiběhne. Spontánně se pak stává fanouškem mých blogů, nabízí pomoc se stěhováním, hlídáním dětí. Nejochotnější chlap na světě.
A tak bych mohla pokračovat do alelůja.


Vesmír (nebo můj anděl?) mi to prostě posílá. Díky díky díky!

Nesedím sice na zadku a snažím se makat.

Ale zároveň nijak extra netlačím na pilu. 
Zdá se mi, že je to vlastně strašně jednoduché, jen mi to dřív nějak nešlo.

Stačí se prostě otevřít možnostem a nechat to plynout.



PS: Všechny fotky jsou pořízené nedávno v mém oblíbeném Dalejském údolí. Během téhle asi 10 km dlouhé procházky jsem dovymyslela celkový koncept pohádek Bylo nebylo doopravdy, včetně toho, že je budou ilustrovat rodiče a děti z řad čtenářů blogu.
Pokud by vás to zajímalo víc, detaily k chystané knížce a k výzvě pro všechny (tedy i amatérské) ilustrátory jsou ZDE.






2 komentáře:

  1. Asi tak nějak :-)
    Držím palce.
    Jolana, taky mladá vdova se třema dětma

    OdpovědětVymazat
  2. Knížka Vdovám smutek nesluší ke mně "přišla" 3 měsíce po úmrtí muže. Taky mi moc pomohla. A taky mám zkušenost s tím, že šťastné události chodí jakoby samy :-) Broňa

    OdpovědětVymazat