Grétka sedí jako špunt na prolézacím hradu a sveřepě blokuje průchod ostatním dětem.
Většině z nich je to fuk a lezou si jinudy.
Většině, až na blonďatého, asi šestiletého chlapce.
Moje nejčastější strategie v podobných případech, kdy mé děti netlučou jiné děti lopatkou do zátylku, je zdýchnout se z dosahu a předstírat, že jsem se na hřišti ocitla nějakým zvláštním nedopatřením a že ti dva špunti ke mně rozhodně nepatří.
Zpoza křoví a kudlibabek pak se zatajeným dechem sleduju, jak jsou děti úžasné v tom, že si dokáží spoustu věcí bez násilí vyříkat a hlavně vyřešit ke všeobecné spokojenosti mezi sebou.
Bez pomoci dospělého elementu.
Stačí jim dát šanci a automaticky nepředpokládat, že
- dojde k bitce
- selžu jako rodič, když okamžitě nezasáhnu
- mě za rodičovské selhání udeří matka druhého dítěte pomyslnou lopatkou do zátylku.
Jenže tentokrát jsem se zdýchnout nestačila a blonďáček byl zjevně malý aspirant na nejbystřejší dítě roku.
Vyignoroval Grétku-špunt a zaútočil svou otázkou přímo na mě:
"Čí je ta holčička? Ta je vaše?"
Asi kdyby se mě ptali na sociálce nebo u doktora, odpověděla bych, že ano.
Jenže dětské hřiště ve Stromovce není sociálka.
"Ne ne, ta není moje. Je svoje," odpovídám chlapečkovi.
Malý Einstein se zdá být zmaten. Očividně moje odpověď nezapadá do jeho vesmíru.
Chudák. Asi tam ještě dneska stojí a dumá.
Komu ale vlastně patří děti?
Rodičům?
Škole? Společnosti? Státu?
Proč automaticky předpokládáme, že když máme za dítě zodpovědnost, tak nám i patří?
Proč za něj jednáme a rozhodujeme v situacích, kdy by si dokázalo poradit samo?
Proč podceňujeme jeho schopnost navrhnout funkční řešení?
Když se o tom bavím s jinými rodiči, docházíme ke společnému jmenovateli.
Bojíme se důvěřovat.
Je to tak těžké.
Ve společnosti, kde jsme "byli naučeni, že je nezbytné"
- zamykat své domy a auta
- nechat na pláži na dece jednoho hlídače, když se jdeme koupat
- držet si tašku v MHD dvakrát obtočenou kolem zápěstí.
Když je základní princip podezírat, očekávat nejhorší a prověřovat, jak pak máme s lehkostí věřit svým dětem? A jak mají děti důvěry nezneužívat, když jim svým chováním vůči jiným lidem ukazujeme, že je vlastně docela běžné důvěru zneužívat?
Já věřím, že to ale jde.
Věřím, že dítě nemá ve chvíli, kdy se narodí, žádný, (po klausovsku) opakuji žádný důvod zneužívat naši důvěru.
To, že zkouší hranice, je jasňačka.
Ale křiváctví a podrazům ho (třeba i nechtěně nebo nepřímo) učíme bohužel my.
Nevím, ale když dceři říkám, že je moje holčička, nemyslím tím, že jí vlastním...že mi patří. Myslím tím, že patří ke mě a že ji mám ráda a že tu jsem pro ni. A popravdě i teď by mi bylo líto, kdyby moje mamka odpověděla jako ty. Jinak určitě je potřeba o tomto přemýšlet a nechat dítě, aby bylo i samostatné. Postupně ji chci učit, že tak jak se může spolehnout na mě, tak se může spolehnout i sama na sebe. Nicméně věřím, že vše má svůj čas...a vystavovat děti složitým úkolům může být stejně negativní, jako je nevystavovat žádným a rozhodovat za ně a mít jejich život pevně ve svých rukách...tak to aspoň cítím.
OdpovědětVymazatA obecně každý chce někam, k někomu patřit. Když totiž člověk nikam nepatří, ohrožuje to jeho bytí a šanci na přežití.
Jinak razím stejný názor a mezi děti zasahuji až ve chvíli, kdy situace začíná být brutální(což se naštěstí děje naprosto výjimečně).
Míša
Jojo, to už zmínil někdo na facebooku.
VymazatTaky samozřejmě říkám dětem, že jsou "moje breberka" nebo "můj chlapíček".
Byla to spíš slovní hříčka, která se nabízela v dané situaci, kdy se mě kluk ptal proto, abych za dítě, které patří "sobě" vyřešila věc, která je "v jeho kompetenci".
A jen tak mimochodem, já jsem vždycky cítila víc svá než něčí :-)
Míša: ano, taky jsem to pochopila jako reakci maminky, nestandardní odpověď na to co cizí chlapeček chtěl slyšet :D - ano, je moje. Aby mohl říct např. - tak proč ji líp nevychováte? :D :D
VymazatMíša: Ano, patřit "K" někomu a někam, ne někomu :-)
OdpovědětVymazatDobrý den Veroniko,
OdpovědětVymazatmně se ta odpověď, že JE SVOJE náramně líbí! ;o)
A děkuji za krásný článek,
Helena
Děkuju :-)
VymazatMě se to v tu chvíli taky líbilo, jen toho klučiny mi bylo líto.
Ale třeba se mu pak spustil v hlavě podobný vodopád myšlenek jako mně, kdo ví? Mám ráda tyhle jednoduché větičky, které dokopou člověka přemýšlet sama nad sebou. A ještě snad radši je diskutuju, než sepisuju.
Řekla bych že by jste neměly mít děti ,jak muže některa z vás říct že chcete aby byli samostatné vždyť
OdpovědětVymazatPotřebují někoho takovýho jako je matka , jen matka může své dítě naučít jak se může chovat a jak né!!!
Pokať v parku ditě bouchne někoho tak si myslím že to ditě by mělo hned vědět že se to nesmí.
Až dítě vyroste tak vám řekne ty mi neraď teť už je nato pozdě ??
Kdyby me dítě nake jine diťe u hodilo a nikdo by se k němu nehlasil tak bych hned volala soc. Pracovnici
Malé ditě ještě nevi co může a nemůže proto bych si rada promluvila
Z jeho (jeji ) rodiče! !!!
Jste matky?
I vy jste tak byli vychovani
Vy krkavci by jste děti neměli mit
Dítě potřebuje matku na mazleni na hrani I na rady ....
Kazda clocek ma svou osobnost,kterou si rozviji. Jak se ma rozvijet dite,za ktere vzdy vsechno udela a vyresi rodic? To by se pak v dospelosti pravdepodobnosti nikdy od rodiny neodpoutalo a zustalo doma.
VymazatKazde dite je osobnost. Vyviji se svym tempem a zpusobem. Resi problemy a prekazky po svem. A kdyz jeho reseni nefunguje,jde za rodicem,ktery je tu od toho,aby piradil,ukazal....Nikdo preci netvrdi,ze kdyz je dite vedeno k samostatnosti,tak to automaticky je bez lasky a opory. Nikoli.
Moje dcera je jedinacek. Je pro mne rovnocennym partnerem. Ma vytycene hranice. Ale to je vse. Cokoli chce,se primarne uci zvladat sama. Kdyz nevi,prijde si rict. Kdyz ma pocit nedostatku citu,prijde se pomazlit. A stejne tak i ja. Kdyz nevim,zeptam se ji,kdyz potrebuji obejmout,poprosim ji. Je na stejne urovni jako ja a dava ji to uzasny rozhled. Je samostatna. Vi,co dojaze a ja vim,ze se na ni mohu spolehnout. Je ji pet let.
Sedím na hřišti,snažím se splynout s lavickou a čekám, co se z té situace vyvine. Vzpomněla jsem si na tento post :-)
OdpovědětVymazatSedím na hřišti,snažím se splynout s lavickou a čekám, co se z té situace vyvine. Vzpomněla jsem si na tento post :-)
OdpovědětVymazatToto je uzasne, az se mi zatocila slza v oku : " nechat na pláži na dece jednoho hlídače, když se jdeme koupat,
OdpovědětVymazatdržet si tašku v MHD dvakrát obtočenou kolem zápěstí."
;) Jak pravdive, a jak smutne ...skvely clanek! Budu si to pripominat pokazde, kdyz budu mit tendence zasahovat ci branit sve dite na hristi s jinymi prcky xxx