Slavíci z Madridu, krkavčata v Madridu

Tak já jen že jsem z Madridu zpět a žiju.

Nebo aspoň jsem schopná otevřít internet a psát.

Dětí jsem si přivezla stejný počet, s jakým jsem odjížděla.

Jestli jsou to ty stejné mi momentálně připadá jako nepodstatný detail.

Zásadní zjištění

• Vypadám jako rodilá Španělka. Neustále mě někdo zastavoval a ptal se na cestu. I navzdory tomu, že jsem bílá jak stěna a vlastním teplé boty a nepromokavé oblečení, které se nikde ve Španělsku neprodává.
• Angličtina pečlivě trénovaná pětiminutovkami při sledování Peppa Pig je naprosto dostačující pro rozsáhlou konverzaci na libovolně hlubokomyslná témata.
• Je úplně jedno, kolik kilometrů a kolik zážitků děti přes den vstřebají. Žádný konečný počet není dostačující na to, aby večer neskákaly jako šílené na nafukovací matraci, kde by měly podle všech předpokladů upadnout do bezvědomí a spát až do dalšího poledne.

Nezásadní ztráty

• Nabíječka od mobilu poslaná úplně neznámým lidem omylem v balíčku do Portugalska.
• Skřípnutá Marjánova pacička do automatických dveří v metru. Asi tak minutu po mé rozsáhlé přednášce na téma "madridské metro bude náš kamarád, když se budete držet maminky a nebudete ji znervózňovat zbytečnými výtržnostmi". Ukázalo se ale, že madridské metro má výborně vybavenou lékarničku. Zdá se totiž, že lízátko přinesené pracovníkem metra by dokázalo vyléčit vše od oděrky po srdeční arytmii.
• Pár nervů, když jsem se s vybitým telefonem, zato ale s nulovým orientačním smyslem, vydala s dětmi přes půl Madridu do ZOO.

Jsem unavená, po měsíci částečné úlevy se mi vrátilo oblíbené těhotenské období "ukaž, co jsi měl dnes k obědu", ale i tak toho nelituju.

Grétka vpašovala do jesliček dvě figurky navíc.