Poslední rozloučení nemusí být neosobní

Když ze dne na den ztratíte svou druhou půlku duše...
Když žádná slova ani činy nemůžou ulevit vašemu smutku...
Když přijdete o někoho, koho jste znali snad líp než sebe...

žádný způsob pohřbu, na který jsme zvyklí z filmů nebo vlastních smutných zkušeností na anonymních hřbitovech, se nezdá přiměřený.

Když Honza zemřel, věděla jsem, že rozloučení s ním musí být přesně takové, jaký byl jeho život.
Osobní, usměvavé a plné lásky.

V neuvěřitelně krásný prosincový den se tak sešla snad stovka lidí, kteří ho milovali.

A já sesbírala všechny síly, abych tam přečetla svůj poslední dopis na počest mé lásky:

"Děkuju všem, že jste se dotrmáceli až sem. Má to svůj dobrý důvod, proč jsem vás táhla na tuhle vyhlídku. Chodili jsme sem s Honzou docela často. Nejdřív bez dětí a pak i s nimi. Seděli jsme na tomhle kameni, koukali na Prahu a povídali si.

A protože jsme se spolu zrovna nedávno bavili o smrti a umírání a i o tom, jak nás oba děsí klasické naškrobené pohřby v černém, které od sebe pozůstalé víc odtrhávají, než by je sbližovali, tak mě napadlo, že by se Honzíkovi možná něco takového líbilo, i když to nebude mít moc pravidel, kterých bychom se mohli držet. Vždycky mi říkal, že jsem jeho event manager a copywriter, tak snad by souzněl i s tím, že organizuju jeho poslední rozloučení a zkusím k tomu něco říct.

Předem bych se chtěla omluvit, že tahle řeč bude hodně osobní a možná se někomu nebude zdát dostatečně důstojná. Honza pro mě byl ale víc než osobní a na vzletné, velké a hluboké pravdy se momentálně moc necítím. Nevím taky, jestli to zvládnu dočíst. Když jsem si to doma zkoušela, tak jsem nikdy nedošla do konce, protože zřejmě oplývám zvláštní schopností umět nejlíp rozbrečet sama sebe.

V pořadí svých priorit jsem měla vždycky jasno. Honza byl na prvním místě, děti na druhém a pak bylo všechno ostatní. Když jsem ho poprvé na hřišti uviděla, tak mě napadly dvě věci: „Bože, ten má tak strašně špičatý ramena, potřeboval by přibrat“ a „Ten je chudák tak vysoký, že se mu určitě všechny holky vyhýbají obloukem.“ V tom prvním jsem měla pravdu, v tom druhém jsem se nemohla víc plést. Tenkrát před osmi lety mě vůbec nenapadlo, že ten kluk se špičatými rameny mě nakonec jako spoustu holek přede mnou taky užene. A už asi vůbec nikoho by nenapadlo, že si mě nakonec i vezme a že budeme mít spolu děti.

Těch osm let pro mě bylo nejkrásnějších v mém životě. Na svatbě mi Honzík přede všemi slíbil, že se bude upřímně snažit být mým nejbližším přítelem a nejúžasnějším milencem. Že mě každý den překvapí silou své touhy, rozmazlí podporou a obklopí láskou. Plnil to do posledního písmenka až do konce svého života.

Honza měl neuvěřitelný drive do života. Snažil se neustále na sobě pracovat, aby byl tím nejlepším tátou, manželem, synem, kamarádem ... prostě člověkem. Změna byl u něj trvalý stav. 
Abyste si udělali představu, vybírám namátkově věci, pro které se během tohoto roku nadchnul: Klíčení zrní, podnikání na Amazonu, kurz vědomého sportu, pojídání chlorely a zeleného ječmene, ajurvéda, meditování, alkoholová abstinence, koncept miracle morning, psaní blogu, na kterém zanechal celý jeden článek, posilování s vlastním tělem podle nějakého italského šílence, který strávil půlku života ve vězení a jehož jméno jsem si nikdy nezapamatovala, natáčení videí, jogínská sexuální abstinence, paleo dieta, městský parkur, kurzy prezentování, ruský bojový sport systema nebo psaní deníčku vděčnosti.

Možná se zdá, že žít s někým takovým by vydržel jenom svatý. Kdo ví. Já jsem z něj sice občas šílela, trpělivě čekala, kdy ho stávající bláznění přejde, a s obavami očekávala, co dotáhne domů za další vynález. Na druhou stranu vás to drží v permanentním střehu. Máte pak tendenci život opravdu žít a užívat si každý den, ne to tady probendit.

Honzík se mě snažil naučit spoustu věcí. Třeba krájet chleba nožem s pilkou, zavírat se na záchodě nebo nezvedat obočí na lidi, kteří se mi nepozdávají. Nic z toho se mu nepodařilo. Naučil mě ale nevědomky spoustu jiného.

Třeba jak být dobrým člověkem. Byl schopný si po vystoupení z metra koupit SMS jízdenku, protože na ni zapomněl. Říkala jsem mu vždycky, že je jak novodobý Mirek Dušín.
Učil mě taky svým každodenním příkladem věřit si, bezpodmínečně milovat, mít sebereflexi, žít v přítomném okamžiku nebo pomáhat, i když mám zrovna pocit, že nemám z čeho brát.

Honzík byl můj přístav, moje opora, moje všechno. Jak říkala moje ségra – byli jsme jak dva pokažené dílky puzzle, které se ostatním zdají divné, ale dokonale do sebe zapadají. Honza miloval život a každý den tu lásku kolem sebe šířil jako zahradní zavlažovač. Kolem něj se zdálo být vše zelené a kvetoucí. 

Poslední SMSka, kterou od něj mám, byla „Mám tě moc rád“. Nechci, aby to znělo pateticky jako v blbém americkém dojáku, protože to stejně dobře mohlo být "Kup prosím tě chleba", ale jsem dneska strašně ráda, že jsme si svou lásku každý den utvrzovali slovy i činy. Díky  tomu dnes nemusím zpětně litovat jediného dne stráveného s ním.

Byl to taky ten nejlepší táta pod sluncem. Strašně mě mrzí, že si ho naše děti pravděpodobně nebudou pamatovat. Zahrnoval je ale od narození každý den svou bezpodmínečnou láskou a co v nich zasel, se musí někde projevit. 
Děti nikdy nebral jako svůj odkaz, ale jako velké učitele, které mu život postavil do cesty. 
Chlapeček, co mi tu kope v bříšku, se bude jmenovat Janek. Dohodli jsme se na jméně ještě před Honzovou smrtí. I když – dohodli. Rozhovor probíhal asi takhle: Honza: „Co já ještě vůbec ztrácím čas diskutováním o jméně, když ho stejně vždycky nakonec vybereš ty.“ Já: „No vidíš. A trvalo ti to jen tři děti, než jsi na to přišel.“ 
Všichni si myslí, že jména našich dětí jsou dost punk, ale kdybych to nechala na Honzovi, tak se Grétka jmenuje Audrey, Marjánek by byl Bartoloměj a místo Janka máme Waltera nebo Aarona.

Honzovým největším životním cílem bylo být dobrým dědou. Vždycky jsem se mu smála, že je moc troufalý, protože musí počítat s variantou, že jedno dítě nebude chtít mít děti, druhé nebude moct mít děti a třetí bude homosexuál. Nikdy by mě nenapadlo, že si tenhle sen nesplní z jiného důvodu.

Nechci, aby to tu znělo jako stavění posmrtných slavobrán. Honzík měl i své mouchy. Třeba že rozbité věci spravoval dvěma způsoby – buď izolepou, nebo řekl, že to spravit nejde, čímž se věc považovala za vyřešenou. Nebo že byl schopný třeba v půlce naší hádky začít meditovat a já si toho všimla až po dvou minutách. Taky si vůbec nepamatoval data narození členů rodiny, ani jména dětí. Vždycky když jsme někam šli, musela jsem ho i po letech znovu a znovu nabriefovávat, aby všechny ty Elišky, Martinky, Tobíky, Tadíky, Vojtíšky, Magdalenky, Karolínky a Šimony nezapomněl. Tak, a teď už tohle tajemství víte i vy.

Kdo Honzu zná, ví, že pořád někde něco zapomínal. Dělala jsem si z něj srandu a zapisovala si to. Tak třeba peněženka 5x, občanka 8x, zapomenutá knížka v MHD 4x, několikrát ztracené, zabouchnuté nebo v pračce vyprané klíče, batoh v restauraci v Mnichově, recepty od lékaře, nesčetněkrát ztracený parkovací lístek, na loňské dovolené na Kanárech během 10m, co vyšel ze zlatnictví, dokázal ztratit prstýnek, který mi z lásky koupil. 

V paměti mi utkvěly taky dvě příhody spojené s porodnicí. Poprvé mi zapomněl vzít tašku na oddělení šestinedělí, takže jsem si první den po porodu musela  půjčovat i spodní prádlo a kartáček. Když nás zase s Grétkou vyzvedával, zapomněl nám vzít civilní oblečení, takže jsem jela domů v noční košili a Grétka, zabalená do ručníků, měla na hlavě místo čepičky moji podprsenku. 
S Marjánkem sice žádnou tašku nezapomněl, ale když nás jel vyzvednout, zabouchnul si klíče od auta a domů jsme jeli taxíkem. Ještě teď si pamatuju, jak se tam s taxikářem naháníme po celém motolském areálu.

S jeho talentem na ztrácení věcí nešlo žít jinak, než se smířit s tím, že některé věci vám ze života prostě ze dne na den zmizí a že nemá cenu nad nimi truchlit, protože je vždycky něco důležitějšího, pro co stojí za to v daný moment žít. Možná nás tím všechny Honzík postupně připravoval na to, že jednoho dne zmizí i on.

Většinu z nás asi napadají myšlenky, jak je to nespravedlivé, že odejde mladý úžasný člověk, táta od malých dětí. Já se na to zkouším dívat jinak. Třeba tak, že Honza už si tu splnil všechno, co měl. Rozdal dost lásky, vykonal dost dobra a vší silou se snažil všechny kolem sebe nasměrovat na správnou cestu. Když byl se svým dílem spokojený, mohla jeho duše odejít. Mám sice strach, jestli mě toho naučil dost a jestli zvládnu jít životem bez jeho pomoci. Ale podle něj asi jo, tak mi nezbývá než to respektovat.

Jsme teď možná všichni smutní, že odešel někam, kde je mu doufám ještě líp než s námi. Věřím ale také v to, že ten smutek, který cítíme, je spjatý s naší fyzickou existencí v tomhle světě. Ale z hlediska toho, co pro sebe navzájem s Honzíkem znamenáme, je těch pár let, co tu na Zemi budeme ještě strašit, naprosto nepodstatných. V pohádce Jak se budí princezny říká poslední sudička, že „láska je silnější než smrt“. Naplňuje mě štěstím myšlenka, že se spolu s Honzíkem zase jednou sejdeme.

Nikdy jsem si nenárokovala jeho tělo. Měl ode mě v tomhle ohledu všechnu volnost světa. Možná právě proto ke mně přilnul duší. Dneska je ale čas, abych propustila i jeho duši. Podle ajurvédy byl Honzík vítr. Neptejte se mě, co přesně to znamená. Ale protože tomu věřil, snad by ho potěšilo, že ho dnes po větru vypustíme."