Dovednosti na nic

Seznamte se.

Tohle je můj dobrý kámoš.
Táhneme to spolu už přes 25 roků.
Nechá si ode mě za ta léta líbit skoro všechno.
Můžu ho hladit. Můžu do něj mlátit. Zvládne i trochu té falešnosti.

Nejkrásnější akord bude Amaj, prstíky se při něm nepolámaj (Karel Plíhal)

Že hraju na klavír moc nikde nešířím.
Vždycky, když přijde někdo k nám domů, ptá se: "To hraješ ty?"


Několikanásobně víc chlapů mě vidělo nahou, než kolik mě jich slyšelo hrát na klavír. Protože klavír je pro mě jednou z nejintimnější záležitostí.
Radši ukážu nahý zadek než nahou duši.

A přitom předpoklady pro hraní na veřejnosti by byly...

Hudební sluch mám.
Ne sice absolutní - notu z voleje trefím tak plus mínus tři tóny - ale stejně nevím, jak bych s takovou estrádní dovedností naložila.

Hudební vzdělání jsem do sebe díky speciálně zaměřené základce nalila taky.
Pořád čekám, kde budu moc zaperlit přezpíváním starých církevních stupnic nebo tím, že rozpoznám podle zvuku všechny nástroje symfonického orchestru.

Hraju všemi deseti.
Prý je to pořád ještě v kurzu říkat, když chcete ukázat, že umíte psát na počítačové klávesnici. Není to tak dávno, kdy jsem narazila na inzerát na copywritera, kde požadovali "psaní všemi deseti". Tak jsem ho rychle a s úsměvem na půl koutku zavřela. A stačil mi na to jen jeden prst.

Jenže...

Cvičila jsem málo.
Na hodiny jsem chodila s neustále vykloubenými nebo naraženými prsty z volejbalu.
Až pak učitelka řekla: "Buď klavír, nebo volejbal."
Má mít, co chtěla. Svět díky mému rozhodnutí o dalšího génia hudby zřejmě nepřišel.

Nemám prstovou paměť.
Skladbu můžu hrát potisící první a stejně visím očima na notách, jak kdyby to bylo písmo svaté. Seberte mi je a nedojdu dál než do půlky druhého taktu.

Styděla jsem se.
Jestli jsem v dětství něco opravdu nenáviděla, tak to bylo předvádění nějaké dovednosti před cizími lidmi. Vlastně před jakýmikoliv lidmi.
Vždycky jsem všechno dělala raději pro své vlastní potěšení, než aby mi někdo zatleskal.
Ve škole říkal náš učitel matiky mojí mámě: "Paní Hladíková, ona ta vaše dcera ví! Já vím, že ví! Ale ona se NEHLÁSÍ!"
Trest smrti za to.
A proč bych se měla hlásit, když vím?

Tak jsem dlouho přemýšlela, proč vlastně na ten klavír ještě hraju?

Bez posluchačů. Bez šance, že by to někdy bylo k užitku.

A vím!
Hraju pro sebe. Když je mi smutno. Když můžu být sama se sebou. 

A ještě v jedné chvíli hraju.

Když mám chuť tvořit pomíjivé.

Všimli jste si, že v poslední době buď
A) Pasivně konzumujeme, nebo
B) Aktivně tvoříme, abychom NĚCO vytvořili?

Tvořit pomíjivé věci je nádhera, protože se to blíží bytí.
Bytí v okamžiku, bez stresu z výsledku, bez starostí o minulost.
S vědomím, že nic tu není nastálo.

Kéž bych podobných dovedností na nic uměla víc.