Nejlepší průvodci úmrtím? Malé děti

Jsem v gůglení fakt dobrá. Našla bych na internetu i zatoulané koťátko nebo ztracené klíče, když by na to přišlo.

Tak jsem si zkusmo gůglila "kdy dítě pochopí smrt".

Jeden MUDr. PUDr mi totiž tvrdil, že mé dvou a tříleté dítě toho ještě není schopné a že smrt plně pochopí až později.

A internet to jednohlasně potvrdil, takže to musí být pravda.

Jo?

Tak se na to podívejme.

27. 12. 2015, Seč.
Malí velcí učitelé. Tatínek sice umřel, ale to přeci není důvod neházet kameny do přehrady.

Jak mluví o smrti svého tatínka Grétka s Marjánkem?

Nejlepší bude asi citovat (a pro náročného či bezdětného čtenáře upravit přežblebty a šišly, aby textu rozuměl):

"Tatínek je andílek na obláčku."

"Tatínek už nepřijde. Nemůže."

"Mami, ty musíš ty tašky odtahat sama, viď? Tatínek je nosil, ale už ti nemůže pomoct."

"To jsou tátovy boty, ale nemůže je nosit, protože už nemá nožičky."

"Ahoooj! Tatííí! Jak se máš? Máme tě rááádi!" a zuřivě mávají nahoru sluníčku.

23. 12. 2015, Prokopské údolí.
Hledáme, na kterém obláčku sedí táta.

Pro racionálního analytika je tohle asi prd důkaz.

Naopak to podporuje domněnku, že takhle malé děti smrti vůbec nerozumí.

Jako bych to slyšela:

"Vždyť nedokáží domyslet časový horizont! Budou tu žít ještě tolik let, které si neumí představit..."

"Vždyť nedokáží domyslet důsledky toho, že nebudou mít tátu. Právní, ekonomické, emoční. Žádné."

"Jak můžou v jedné větě mluvit o mrtvém otci a ve druhé se smát?" ptá se skeptik (nebo mydlit se po hlavě hřbetem dětské encyklopedie, dodávám já)

Já si naopak myslím, že přístup malých dětí ke smrti blízké osoby je ten jediný správný.

Že možná ony jediné v naší západní, na křesťanských základech postavené civilizaci, chápou a nakládají se smrtí způsobem, který pro ně není destrukční.

Dokonce jsem přesvědčená, že máme co koukat, abychom od nich jejich způsob vnímání smrti odkoukali.

23. 12. 2015, Prokopské údolí.
Byli jsme popřát Honzovi hezké Vánoce na vyhlídku,
kde na začátku prosince proběhlo oficiální rozloučení s jeho duší.
Odměnil nás vyhřátou mezi, ze které děti koulely sudy a já mohla na ležáka vykulit svůj pupík.

Když bych postoj svých dětí měla shrnout a vypreparovat z něj to klíčové, tak:

Smrt není konec

Tělo je sice fuč, ale zůstala tu poměrně velká spousta "věcí", která k tátovi patří.

Zjednodušila bych ty věci na jediný pojem.

Láska.

Přeci to, že někdo zemře, neznamená, že nás nemá najednou rád nebo že máme my míň rádi jeho. A to přeci není důvod ke smutku.

Žijí tady a teď

Z tohohle slovního spojení se mi začíná dělat špatně, jak často je poslední dobou používané. Ale v tomto případě je to tak trefné, jak jen může být.

Tatínek je mrtvý a není tu. Nemůžu ho obejmout, nemůže mi pomoct. Na pár vteřin smutné.

Ale maminka je tu a objímá mě. A brácha mi sebral poníka. A přilepila se mi datle do vlasů. To jsou věci, které řeším teď.

29. 12. 2015, Sečská přehrada.
Váleli jsme se s dětmi v kožichách na pláži a vyryli tam klackama Honzíkovi
do písku spoustu sluníček a srdíček, aby měl z obláčku na co koukat.

Sama jsem na sobě vypozorovala, že jakmile začnu moc vzpomínat nebo moc myslet na budoucnost, jde má nálada k šípku nebo ještě hlouběji. Soustředit se na to, že teď svítí sluníčko, že můžu teď být venku, že mám kolem sebe lidi, které tam chci mít - to je klíč k úsměvu a ke klidu v duši.

Protože si ale z hlavy nemůžu Grétčinou vílí hůlkou jedním mávnutím vymáznout ani minulost, ani budoucnost, učím se s nimi zacházet novým způsobem.

Na minulost vzpomínám s vděkem. Bylo to s Hurďákem superfajn. To mi nikdo nesebere.

Na budoucnost myslím pozitivně. Těším se na malé drobnosti, které mám už naplánované. A doufám v nemalé velikosti, které na mě čekají, aniž bych o nich věděla.

Děti jsou obrovští učitelé. Trochu jsem to tušila už dřív, ale za poslední měsíc mi dávají takovou školu, že už to prostě nejde ignorovat.

Tak díky, mrňousové :-)