O síle a hněvu v nejtěžší zkoušce mého života

Pátek 13. Co by se mohlo stát? Obvykle nic.
Nebo taky úplně všechno.
Třeba že se vám obrátí celý svět naruby.

Vždycky jsem měla v pořadníku hodnot jasno.
Honza první, děti druhé (promiňte, miláčci moji malincí, ale snad někdy pochopíte, že to bylo jen ku vašemu prospěchu).

Když vám pak jedna nešťastná nehoda škrtne z minuty na minutu ze života vaši jedničku, neexistují slova, kterými by bylo možné vyjádřit bolest, kterou právě zažívám. Ten smutek je tak silný a tak hluboko v mé duši, že jen málokdy dokážu plakat. I když bych si to často přála.

Přišlo mi neuvěřitelně zpráv od lidí známých i neznámých, kteří mě chtějí v téhle nejtěžší zkoušce mého života podpořit. Z toho mi třeba slzy tečou. Štěstím.

V těch stovkách zpráv se často opakují dvě témata.
Síla a hněv.

Přijde mi velmi zajímavé, že vlastně skoro všichni se na ně dívají úplně jinak, než já si je prožívám. Zkusím to popsat.

Prosím kdyby tady někdo byl zkušený psycholog/ psychiatr/ terapeut nebo jiný odborník přes hlavu a viděl na mém chování něco patologického, co je potřeba řešit, ozvěte se mi. Jako vážně.
Trochu mě děsí, že zatím všechno, co jsem si načetla o smutku a o truchlení se vůbec neshoduje s mojí zkušeností.

Síla

Často mi lidé říkají, jak obdivují, že jsem silná.
Já si silná vůbec nepřijdu. Ale vůbec mě to neznervózňuje. Dovoluju si být slabá. Dovoluju lidem okolo sebe mi pomáhat.

K tomu všemu ale cítím za každým svým krokem neuvěřitelný klid a jistotu, že jdu po správné cestě. Jako by mě vedl nějaký vnitřní kompas. 
Vůbec nevím, kde se to bere. Podezírám Honzu, že mě naviguje seshora on, protože ví, jak špatná jsem vždycky byla v orientaci. Jsem schopná zabloudit na Václaváku za bílého dne i po víc než deseti letech žití v Praze.

Všichni mi taky tvrdí, že je super, že mám aspoň děti. 

• Že musím být silná pro ně.
• Že ony mi dávají sílu.
• Že v dětech Honza bude žít dál.

Mám to úplně jinak.

• Cítím, že pokud už musím být silná, tak hlavně pro sebe. Pro nikoho jiného to není potřeba.

• Nehledám sílu vně sebe a už vůbec nechci tohle břemeno věšet na krk dětem. Pokud potřebuju nabrat sílu, obracím se dovnitř. Díky lásce, kterou tam Honza zasel, dříme uvnitř mě zdá se nekonečné množství síly, které rozdáváním kolem sebe naopak bobtná.

• Děti jsem nikdy nebrala ani jako kousek sebe, ani jako kousek Honzy. Od narození jsem je vnímala jako samostatné jednotky, které shodou okolností mají naše geny, ale jejich role je hlavně v tom, aby mi byly životními učiteli. Patlat na ně posmrtný patos odkazu jejich tatínka mi přijde skoro až nemorální, ač to tak většina lidí asi nevnímá.

Hněv

Emoce, které se kolem smrti mladého člověka nejčastěji vyskytují, jsou hněv, zlost na nespravedlnost osudu a obviňování či závist vůči těm, kteří mají štěstí a žijí.

Touhle vlnou emocí jsem si vůbec neprošla.
Nevěřím tomu, že za Honzíkovu smrt někdo nebo něco může.
Nehledám odpovědi na otázku "Proč zrovna on a ne někdo jiný?"
Nedívám se závistivě na lidi, kteří si žijí své štěstí.

Nic z toho by na jeho smrti nic nezměnilo a pro mě by to byla jen cesta do pekel, kde bych se škvařila v kotlích nenávisti k nespravedlnosti a taky v zatrpklosti ve své rozhněvané samotě.
Naopak v sobě ale cítím obrovskou vlnu lásky. Stejně jako u té vnitřní síly netuším, kde se vzal její zdroj. Jen tam prostě je a je jí plno, až mám pocit, že mi pukne srdce.
Nedokážu zabít ani toho pitomýho mola, který mi systematicky požírá zásoby vloček v komoře. Prostě jen proto, že k němu cítím lásku.

Jsem přesvědčená o tom, že Honzova smrt měla nějaký smysl.
Možná pro mě nepochopitelný. Ale měla.

Nafoukaně si myslím, že naše duše jsou propojené, nesmrtelné. Jsem si 100% jistá, že se jednou zase setkáme. Protože k sobě prostě patříme.

Má to důvod, proč z našich dvou duší zbyla na tomhle světě právě ta moje.
A já mám vnitřní tušení, že ten důvod naplním. Žádným chtětním, ani tlačením na pilu. Prostě jen tím, že budu sama sebou a nechám ten důvod vyplynout.

Honza mě postavil na nohy, nasměroval a vykopl na cestu.
Když byl se mnou spokojený a všechno ostatní už měl splněno, mohl odejít.
Já tu při mém štěstí budu strašit ještě tak sto let, což je ale v bezčasí, kde teď Honzova duše poletuje, úplné nic.

Tak tam na mě počkej, lásko.