Facku nebo na prdel, to by pomohlo, mladá paní

Grétka, ta moje klidná, pokojná, rozvážná a zlatá tříletá holčička najednou leží na podlaze, mlátí kolem sebe pěstičkami a řve jako by ji zaživa trhali nehty. 
Uprostřed restaurace. Plné lidí.

Proč? Dostala řízek, ale ona by chtěla moje špagety.

"Facku nebo dát pár na prdel, to by pomohlo!" radí mi důvěrně od vedlejšího stolu matka rok a půl staré holčičky, která spořádaně sedí u stolu (a těší se na řízek, samozřejmě).

"Děláte si srandu, že jo?" tážu se jí a doufám, že má tahle vypečená paní jen černější smysl pro humor než já.

"Ne. Já bych vám to fakt doporučila, protože to jediné funguje. Měla byste jí ukázat, kdo je pánem situace."

Upřeně jsem se na ni podívala a zvedla obočí, což je můj největší němý výrazový prostředek, kterým vyjadřuju pohrdání. 
(Tak, a teď už to víte všichni, na které jsem kdy zvedla obočí.)

Proč mi nedává smysl děti dostat ze záchvatu vzteku výchovně míněným pohlavkem?

• Ve chvíli, kdy dítětem zmítá vztek, máme tendenci soudit náš vztah k němu jen na základě jeho chování. Je to ale opravdu tak? Mění něco tahle situace na naší lásce k dítěti samotnému? Máme ho opravdu míň rádi jen kvůli tomu, že s ním mává zlost?
• Dítě se všechno teprve učí. Kolik času zabralo nám dospělým, než jsme se dokázali popasovat s našimi emocemi tak, aby byly společensky přijatelné? Když mě naštve soused, který nám neustále píše výhružné dopisy a strká nám je pod stěrače (true story), tak mu nepůjdu načůrat do květináče. To jsem se ale musela naučit. A my dospělí nějak rychle zapomínáme, že děti jsou narozdíl od nás pořád ještě ve fázi, kdy se jim "čůrání do květináče" jeví jako velmi rozumné a funkční řešení.
• Dítě ve chvíli záchvatu cítí opravdový vztek. V jeho očích se stala velká nespravedlnost a ono ji bere smrtelně vážně. A co uděláme my rodiče? Řekneme mu, že to nic není. Případně ho usměrníme pohlavkem. Jak by bylo vám, kdyby někdo zpochybňoval nebo znevažoval opravdovost a hloubku vašich emocí?
• Předpokládám, že jsem se jako matka nominovala do okruhu lidí, které mé děti považují za největší důvěrníky. A teď si to zase představte naživo. Jaké to musí být, když vás v těžké chvíli zradí ten, koho máte na světě nejradši?

Je lehké být sluníčková maminka, když jsou i děti sluníčkové.

Jenže o tom rodičovství není. To by potvrdil asi tak přibližně ... přibližně každý rodič.

Mimochodem, situaci v restauraci jsme ustáli bez ztráty kytičky.

Hodila jsem zmítající se tělíčko na rameno a vyvlekla Grétku ven.
Tam jsem si k ní klekla a když zmírnila jekot tak, aby mě bylo slyšet, jsem se jí zeptala, jestli brečí proto, že chtěla moje špagety a já jsem jí strčila ten řízek.
Kývla, že jo.

Pak jsem jí řekla, že ta paní od vedlejšího stolu mi radila, ať Grétku bouchnu, ale že mě osobně to přijde blbost a nechci to udělat. A jestli by ji napadlo nějaké lepší řešení problému řízek vs. špagety.
Řekla, že neví.

Zeptala jsem se jí, jestli je v pohodě s tím, když si dáme špagety a řízek napůl, protože mně je to celkem jedno, ale na špagety jsem se taky těšila.
Řekla, že jo a že chce pusu.

Vrátily jsme se spolu po dvou minutách v klidu a ruku v ruce ke stolu, kde jsme si dojedly svoje poloviční porce špagetořízku. 
(Mimochodem takhle dohromady to není nic moc, tak to nezkoušejte :-))

Kdybyste si chtěli přečíst něco víc o tom, jak řešit bez fackování dětské záchvaty, napsala jsem o tom knížku, která je ke stažení úplně zadarmíko ZDE>>

Vůbec nezpochybňuju to, že maminka od vedlejšího stolu miluje svou holčičku k zbláznění. Tohle neměla být pohádka "O zlé maceše a dobrotivé víle".
Jenom mám pocit, že všechny rodičovské nesluníčkové situace jde zvládnout jinak.

Myslím, že ty dvě minuty mého času za to stojí.
Výsledek se sice dostaví pomaleji než s fackou, ale já prostě nemám potřebu dítě lámat a dokazovat si svou pozici fyzickou převahou. 
Nehledě na to, že Grétě dávám tak dva tři roky, než mě přeroste a já bych byla stejně nahraná :-)

PS: Nevím, co Honza řekl mezitím té jednomatce, co mi chtěla udílet rady. Každopádně už se po mém návratu k našemu stolu neodvážila podívat.