14 let jsem bez obvodního lékaře. Zdravotnictví neví, co se mnou

"Ženská, to snad není možný!" opakuje už asi po šesté během pár minut sympatická mladá doktorka na pohotovosti v rumburské nemocnici.

Na dovolené v Českém Švýcarsku mě začalo jeden večer bolet v krku, druhý den se přidala teplota a třetí den mě Honza za mého mohutného držkování, frflání a odmlouvání vezl do nejbližší nemocnice, protože jsem nemohla polknout ani vodu a pod krkem se mi skvěly dvě parádní boule od nateklých uzlin.
Co víc by si skromný český člověk na rodinném teambuildingu mohl přát.

"Říkáte, že máte alergii na antibiotika, ale nevíte na jaká?" pokračuje doktorka.
"No. Dávali mi je kdysi preventivně a osypala jsem se od hlavy k patě doruda."
"A neví to ani váš obvoďák?"
"To asi neví. Protože žádného nemám," dodávám se sklopenýma ušima.
"Ženská, to snad není možný! Jaktože žádnýho nemáte?" diví se opakovaně doktorka.
"No, já totiž nebyla v dospělosti nemocná. Nebo ne tak, abych si to za dva dny nevyléčila sama."
"Jak jako sama?"
"To ani nechtějte vědět."

Večer po návštěvě pohotovosti už mi bylo do smíchu.

Kdybych na ní vybalila, že nachlazení spolehlivě do druhého dne zaženu zázvorem s citrónem a medem, tak si asi poklepe na čelo.


Kdybych jí začala říkat o tom, že když je to vážně peklo, lehnu si, představím si kolem sebe zlatý tunel a do pár minut je mi líp, pošle mě rovnou na přilehlé oddělení psychiatrie. 
Já vím, že to zní jako totální fantasmagórie, ale dělám to tak co si pamatuju od dětství. 
A když je zle dětem, zavřu si je k sobě do tunelu a zahazujeme spolu horečku. 

No jo. Bláznivá ženská. 
Ale doma žádné pilule na srážení horečky nepotřebujeme a s dětmi chodím jenom na pravidelné prohlídky, aby na mě neposlali sociálku.

Když jsem nemocná, vždycky je mi líp venku než vevnitř. A tak jsme chodili ven.

"Ženská, já nevím co s váma. Zavoláme přítele na telefonu," lomí rukama doktorka a volá svého zkušenějšího kolegu.
Z rozhovoru slyším jen útržky:

"Pane doktore, tohle si poslechněte, to jsme tu ještě neměli. Sedí tu naproti mě paní, která má angínu jak prase, má alergii na antibiotika, ale neví jaká. Už 14 let nemá obvoďáka a její dětský už dávno umřel, takže nemáme žádné záznamy. Co s ní mám dělat?"
"..." rachotí to ve sluchátku.
"Ano, je hezká," odpovídá mladá doktorka.
"..."
"No sedí si na něm, ale předpokládám, že zadek má taky hezký."
"..."
"Paní Hurdová, mám vám vyřídit, že máte velké štěstí, že dnes nemá službu pan doktor, protože by vám dal na holou."

Tomu já říkám alternativní přístup k léčbě!

Na hradě Tolštejn.

Nakonec jsem vyfasovala růžové pilule. A možná protože jsem Ibuprofen taky nikdy předtím nebrala, do druhého dne mi bylo ejchuchu juchuchu a bolavý krk jsem vyřešila kloktáním slané vody a studeným ručníkem.

Tipuju si, že půlka z vás se okamžitě a střelhbitě odhlašuje z veškerých příspěvků Krkavčí matky, protože jsem právě spadla do škatulky šílená biomatka, co lítá po loukách a sbírá býlí, aby jím vyléčila na dálku kuří oka svých neočkovaných dětí.

Tak to pardon, ale tohle fakt neumím. 
Nicméně beru to jako výzvu.
Jo a děti, ty očkované jsou, kdyby to šťouraly zajímalo.

Mohlo by to možná vypadat, že si doktorů nevážím. Nic není dál od pravdy.
Nelidská pracovní doba a největší možná zodpovědnost odměněná směšnými penězi stojí za to, abychom si lidí, kteří se pro tohle poslání rozhodnou, cenili.

Třikrát nám už taky pomohli z pěkné bryndy.
1) Odoperovali mi cystu velikosti pomeranče z vaječníku, když už Grétka trůnila v břiše.
2) Zachránili Marjánovi život, když se u něj ve třech týdnech projevila vrozená vada srostlého vývodu ze žaludku do střev.
3) Přišili Grétce prst, který jí urval eskalátor.

Kaju se tu veřejně za svoji nezodpovědnost, že nechodím na pravidelné prohlídky. 
Nejsem úplně pitomá a chápu finanční i zdravotní dopady zanedbané prevence.

Chodím na gynekologii a k zubaři, protože mi to dává smysl. U prohlídek mám pocit, že "tam" doktoři opravdu můžou něco najít.
Pokud si ale pamatuju své prohlídky u dětského lékaře, tak při pečlivosti svého konání by nezaznamenal pravděpodobně ani spolknutou kovadlinu nebo vypíchlé oko. Možná jsem jen měla smůlu na doktora.

Co mě na tom fascinuje ale nejvíc, je fakt, že zdravý člověk je divnost.
Nepotřebovat k vyléčení lékaře a umět si pomoct sám, je přinejmenším podezřelé a hodné prošetření.
A nepoužívat chemicky vyrobené léky je prachsprostý alternativismus a propagátora této myšlenky by bylo fajn preventivně podrobit středověké čarodějnické zkoušce vodou.

Tohle mě moc zajímá, tak mi napište, jak to máte u vás doma?