Zápisky Krkavčí matky z Kanárských ostrovů

S novým rokem staré výzvy. 
Loni jsem psala post o tom, proč už nikdy nepojedu na pobytový zájezd k moři. A to jen proto, abych to letos zopakovala. Nebylo úniku.
Chtěla jsem v zimě jet za teplem. Nechtěla jsem trávit v letadlovém pekle víc jak pět hodin. Děti jsou v tom úžasném sluníčkovém věku, kdy se pomazlí s každým broučkem na cestičce, seberou každý klacíček a rozmažou si každé hovínko po své rozkošné botičce.
Jakkoli sluníčkově se na to dívám, důsledek je takový, že při plánované trase pěti set metrů si s sebou na procházku s nimi musím vzít spacák, baterku a jídlo na tři dny.
Volba padla na Kanáry. Kanáři jsou fajn ptáci, takže ostrovy musí být taky v pohodě. Nebo ne?


























Den 1: Na cestě
Tlusté báby na letišti mi do kapes cpou přeslazené jogurty, že prý už nemůžou, tak ať to děti "dojedou". S díky odmítám, že děti nejsou popelnice. Hned mám nové kamarádky.


Grétka odmítá projít letištní kontrolou a řve. Začínáme budit pozornost sekuriťáků, zvláště potom, co Grétka zvýší frekvenci řevu, když ji začne prohmatávat lesbická bachařka, která hledá drogy. Proč jinak by to dítě tolik řvalo, kdyby nemělo v kapse ukrytou lajničku koksu?

I přesto, že má letadlo 40 minut zpoždění, musejí nás vyvolávat. Tohle máme rádi a nikdy si to s Hurdou nenecháme ujít, aby letištní halou zněla naše jména.

Při nástupu do letadla nás uklidňují, že zpoždění bylo způsobené výměnou porouchaného letadla. Ale že teď už se nemusíme bát, že ho prý vyměnili za lepší. To jim tak zrovna budu věřit. Zvláště, když se kapitán jmenuje Nevrla.

Nevím, koho napadl ten skvělý nápad, že rodiny s malými dětmi mají v letadle sedět pohromadě. Když deváté z deseti dětí usne, začne to desáté řvát a vzbudí zbylých devět. Není tam žádné pozitivum. Prostě žádné.

Letadlo zázračně doletělo na Lanzarote, kde 1,5 hodiny čekáme na odlet na cílovou Fuerteventuru. Grétka, asi aby zkrátila rozpačité čekání, se počůrala. Jako mizerná matka jsem s tím samozřejmě nepočítala, takže má půvabná dcerunka vystupuje na letišti omotaná do mého šátku a na boso.

Delegátka nás vítá a v autobuse sděluje, že první zastávka je Cayen beach "což teda nevím, jestli tam vůbec někdo vystupuje". Hned jsme o trochu klidnější, že jsme si vybrali tak exkluzivní ubytování, kam nikdo nejezdí.
Po vřelém úvodním slovu delegátka vystupuje z autobusu s tím, že jí podle tabulek dva lidi chybí a jde je hledat na letiště, ale ať se nebojíme, že tenhle hodný černoch nás tam zaveze.
Poté mizíme s údajným řidičem autobusu kdesi ve tmě.

Při vybalování na apartmánu zjišťuji, že jsem si vzala za muže podlou krysu. Při balení mě konejšil ujištěním, že jedny boty na týden mi budou bohatě stačit, a ať radši zaplním místo ve svém kufru hračkami pro děti. Ve svých jedněch keckách jsem pak při vybalování němě hleděla na svého drahého, jak ze svého zavazadla vybaluje sandály, běžecké boty, trepky a lakýrky na večerní tahy po barech. Je jasné, že němé hledění mi dlouho nevydrželo a vrhla jsem se mu na hřbet s jasným úmyslem ho ubít svou jedinou botou.

Před usnutím nacházím na závěsu švába velikosti veverky. Mám z nich panickou hrůzu. Ze švábů, ne z veverek, aby bylo jasno. Postrkávám Honzu před sebou, aby to odporné zvíře okamžitě vyhodil. Asi mi špatně rozuměl, tak na něj ječím: "VYHODIL, NE VYFOTIL!"


Den 2 - 7: Pokojné bytí
Tyto dny mi splývají, protože specifikem pobytových zájezdů je, že všechny okamžiky dnů 2 - 7 jsou naprosto zaměnitelné. Budu tedy psát střípky, které mi utkvěly v mé vetché paměti.

Počasí máme nádherné. Charakterizovala bych ho asi tak, že angličtí důchodci chodí v plavkách, já ve všem, co jsem si vzala s sebou. Pletené ponožky používám jako rukavice a navrch všeho nosím Honzovy mikiny.

Půjčujeme si pozemní šlapadlo. Zjišťuji, že jsme se dostali do kritického okamžiku, kdy děti váží víc jak polovinu mé váhy, sama je na šlapadle nerozjedu. Odpadám mrtvá do písku a posílám Honzu samotného projet se za akční kilometrový radius okolo apartmánů, který jsme schopni obsáhnout chůzí.

Marján se v nestřeženém okamžiku připlíží ke kasičce, do které turisté dávají příspěvky na chov místních plážových velbloudů. Zručně, tak jak jsme ho to učili, začne vytahovat bankovky a rozmělňovat je svými slinami a nudlemi (to už jsme ho neučili, na to přišel sám). Velbloudář ho žene sviňským krokem. My děláme, že není náš. Myslím Marján, ne ten velbloud.

Docházím k poznání, že až budu důchodce, chci být hippík. Hippíci jsou kůl a je to jediná forma důchodcovství, která je důstojná. Píšu si poznámku, že musím během příštích dvaceti let začít hulit.

Z nějakého divného důvodu nás napadlo, že bude dobrý nápad udělat si výlet do zoo. Grétka si to bohužel nemyslí, takže jí necháváme u vchodu s průvodním listem, že jim z Tróji posílají vzácný exemplář paviána.

Honzík mi kupuje prstýnek, aby ukázal, že naše láska nezrezavěla. Když vyjde ven z klenotnictví, aby mi ten skvost za 100 euro navlíkl, zjišťuje, že ho během těch deseti metrů ztratil. Dalších deset minut se pak bavím tím, jak sleduji svého muže a prodavače, jak lezou před obchodem po kolenou.
Prstýnek se našel, beru to jako dobré znamení.

Den 8: Návrat
Jsme již zkušeně připraveni na všechno, takže nás nerozhodí, když Grétka vylije plný kelímek džusu na sebe, Honzu i Marjána. Další hodinu pak běhá po letadle nahatá, protože se nechce obléknout do suchého. Abychom se nenudili, vysype ještě na sedačky kuskus, který se vyznačuje tím, že se jeho zrníčka velmi dobře sbírají. Nu, aspoň nám cesta rychleji uteče. 

O půlnoci jsme konečně doma. Grétka říká, že nechce domů, že chce zpátky do domečku. Vnímám to tak, že se nám letošní dovolená opravdu povedla.