Ve Žďáru by chtěl žít každý

Sem tam se mě někdo zeptá, jak to mentálně nebo momentálně zvládám všechno odbavovat. Děti, práce, beachvolejbal, vaření, psaní knížky a tak.

Tak jak na to asi nejlíp odpovědět. Je to prima. Mentálně jsem svěží jako (párkrát přežvýklá) žvýkačka z reklamy na Orbit. Bývají tu ale momentální výpadky. Jako třeba když jsem organizovala výlet pro rodiny s dětmi do Žďáru.

Páteční akce byla naplánována jasně. 

12:30 Honza nakládá do auta děti a bagáž o objemu zavazadel kočovné cikánské vesnice.

12:45 Honza mě vyzvedává z práce.

14:30 Příjezd do penzionu, ubytování a idylická prohlídka města.

Navzdory jedinečnému a bezchybnému plánu páteční akce proběhla přesně takto:

12:30 Vůbec nevím, co se děje, nicméně Honza určitě nenakládá do auta děti ani bagáž o objemu zavazadel kočovné cikánské vesnice.

12:45 Uf, naštěstí Honza ještě nedorazil za mnou do práce, protože bych zas musela půl cesty poslouchat, jak dětem vypráví Horníčkovskou povídku, že "maminka hraje asi někde na housle".

13:05 Honza přistavuje vozidlo k mé práci.

13:15 Vybíhám uřícená z práce, protože za dopoledne jsem nestačila ani zapnout počítač a uvařit si kafe. O práci nemluvě.

13:16 I přes významné Honzovo varování, ať zadám cíl cesty do navigace na rovné dálnici, nenechávám nic náhodě a zadávám adresu už na kočičích hlavách ve městě.

15:00 Přijíždíme do Žďáru nad Sázavou, 10 minut bloudíme v Ulici 1. máje, abychom zjistili, že tu žádný idylický Penzion Pod zámkem není.

15:10 Ptáme se domorodců zastoupených místním vochmelkou a vykuřující prostitutkou, kde že by ve Žďáru mohl být Penzion Pod zámkem.

15:12 Ti bodří dobří lidé nás posílají na druhý konec města. Můžeme mluvit o velkém štěstí, že Žďár není Moskva.

15:14 Honza vznáší první nesmělou námitku, jestli se nechci podívat, zda bych na internetu nenašla nějakou lepší adresu.

15:15 Ve voze panuje nasrané ticho poté, co jsem Honzovi řekla, že jestli si myslí, že jsem debil, ať si to najde sám.

15:16 Pokradmu se dívám do mobilu, jestli by tam náhodou nebyla nějaká lepší adresa.

15:17 Zjišťuji, že byla. Ulice 1. máje ve Zruči nad Sázavou, která je vzdálená hodinu cesty od Žďáru nad Sázavou, se zdá být jako podstatně lepší adresa. Tiše svůj objev sděluji řidiči vozu, který reaguje k mému překvapení hysterickým smíchem.

18:00 Po idylické prohlídce Žďáru vyrážíme do Zruče. Po cestě vyřizuji telefonát s majitelem penzionu, který nás už bůhvíproč 3,5 hodiny (marně) čeká.

18:20 Přesedám si od dětí dopředu celá zelená, protože Honza se rozhodl, že trhne traťový rekord na trase Žďár - Zruč.

18:45 Marján, pravděpodobně ze štěstí, že se blížíme cíli, pozvracel celé auto.

18:55 Přijíždíme do tentokrát správného penzionu, ve kterém už je jenom zpruzelá servírka. Po důkladném prozkoumání pokoje zjišťujeme, že nepočítali s tím, že máme děti. Pokud tedy ovšem není ve Zruči dobrým zvykem ukládat děti na noc do skříní nebo do závěsných pytlů ke stropu, aby je nesežral medvěd kodiak.

19:00 Honza si kape kapky do očí a oznamuje mi, že následující půl hodinu musí ležet na zádech a bude prakticky slepý.

19:05 Svlékám Marjána ze zvratek. Mezitím, co svlékám Grétku, se Marjánek vyčůrá do kouta.

19:06 Svlékám Grétku i sebe a nahá vytírám chcanky z podlahy, zatímco Honza strnule leží se zavřenýma očima na jediné posteli, kterou nám pro čtyřčlennou rodinu dali.

19:07 Naháním obě děti do sprchy a jdu uklidit velmi vydařenou hromádku, kterou Marján, zatímco jsem vytírala loužičky, položil v koupelně. Samou radostí z toho povedeného díla ji jako bonus rozmatlal do sprchového koutu. V tom okamžiku vchází do pokoje servírka, aby mi (stále nahé a s hovínkem v ruce) oznámila, že žádnou dětskou postýlku nemají a rozhodně ji teď nehodlá shánět, protože jde domů.

19:30 Děti jsou omyté od nejhoršího, oblečené do pyžam a připravené ke hraní před spánkem. Honza se probírá ze svého kapkového komatu.

20:25 Telefonicky varuji ostatní rodiny, které mají dorazit v sobotu, že Zruč není Žďár, ačkoliv jsou obě nad Sázavou.

20:30 Upadám do komatu na improvizované lůžko z mikin a ručníků na zemi.

Příště pojedeme do něčeho jednoznačného a nezaměnitelného. Jako je třeba Praha.