Jak jsem dnes jela naposledy vlakem

Začalo to úplně nevinně.

"To bys mohla jet zpátky vlakem!" navrhnul můj skvělý muž vždy sršící zářnými nápady, když jsem ho ráno vezla na otočku k rodičům na chatu, abych si ho tam zas večer i s dětmi vyzvedla.

Plán zněl na papíře ucházejícně. Auto nechám na chatě a zbytek famílie za mnou dorazí večer, abych se mohla mezitím v klidu chystat na svou sušenkovou performance na Apetit pikniku a uspořila čas.

Jenže.
Pak se to celé nějak zvrtlo.

V romantickém opojení, že zase po letech ježdění od garáže ke garáži s nostalgií vstoupím do minulého desetiletí, kdy jsem byla ve vlaku co týden, jsem opomněla pár maličkostí.

Tepláky. Panebože. Zrovna ty tepláky se sloním zadkem, ve kterých nechodím ani na mateřské venčení v dopoledních hodinách kolem baráku. Proč jsem si je musela brát zrovna dneska?

Šminky. Tedy konkrétněji jejich absence. Takhle nahoře bez chodím jen doma. A děti mě občas po těžkých nocích mají problém poznat. Naprosto přesně si vybavuji jejich váhavá a vyděšená očka, kdy s hrůzou přemýšlí, jestli ta bezkrevná zombie křížená s medvídkem mývalem je skutečně jejich matka.

I přes značné nedostatky na svém zevnějšku vyrážím na nádraží. Mastné vlasy a Marjánovy páchnoucí zaschlé zvratky na rukávu mě přece nemůžou v mém odhodlání zlomit.

Honza mi důvtipně radí, abych ty banánovky, které potřebuju na své sušenky, vyzvedla po cestě v nějakém supermarketu. Tudlenudle. Namítám, že kdyby mě někdo viděl s banánovkami v tomhle stavu, ještě mi přidá dvě prošívané deky a zimní kabát v domnění, že si jdu stavět domeček.

Tchýně, ta dobrá duše, mi s nejlepšími úmysly dává na cestu k vlaku kafe. 
Střih.
Kupuju si lístek na Smícháč a paní na pokladně si nevěřícně prohlíží ještě mokré fleky od kávy, které mi nově zdobí  od brady až k rozkroku můj už tak dost vystajlovaný outfit.

Vlak má zpoždění. Na nástupišti napomínám hlučné chlapce, kteří si nahlas na mobilu pouští nějaké fotbalové utkání.
"Kluci, nechcete to trochu ztlumit nebo si jít dál? Je to strašně votravný."
"Někdo v pobryndanejch teplákách nám nebude říkat, co máme dělat."
"To si je mám sundat, abyste mě poslechli?"
"Jo, to bychom se podívali."
"Jsem matka dvou dětí. Věř mi, kloučku. Nic, co bys chtěl vidět."
No, aspoň to zabralo. Ve vlaku kluci i se svým fotbalem jeli v naprosto jiném kupé než já.

Vlak má nečekaně (!) zpoždění. Naštěstí mám s sebou knížku. Zavrtávám do ní hlavu. Krátkozrakou četbu s nosem zapíchnutým do vazby předstírám i v metru, kterým jedu domů. Nemám odvahu se podívat spolucestujícím do očí, i když se všichni vyklidili do opačné poloviny vagónu.

Konečně doma. Teď už jen se proplížit křovím těch pět minut od metra k našemu vchodu. Nasazuju kapuci a indiánským během se vydávám k domovu.

"Jé! Ahój!" zdraví mě bodře místní komunitní super matka se svými nableštěnými dětmi, o kterých mám už dlouho na základě jejich dokonalého vzhledu a chování podezření, že jsou roboti. "Já jsem tě málem nepoznala! No jsi to ty?!"
"Ne, to jste si mě musela s někým splést," mumlám do kapuce, když kolem ní se sklopenou hlavou probíhám. Vím, že ona ví. Ale je mi to jedno. Cíl už je blízko.

Zabouchávám za sebou vchodové dveře a dýchám jak v nějakém pitomém americkém filmu, kdy oběť těsně unikne krvelačným bestiím.

Až někdy příště pojedete vlakem, zamávám vám z okýnka.
Svého auta.