středa 11. března 2020

Smrtící virus. Příležitost, jak z našich životů vykřesat to, co je opravdu důležité



Včera mi telefonovala kamarádka a vyprávěla mi, co všechno se v Čechách děje a jak teď musí měnit svůj život. Zavřené školy, kanceláře, restaurace, kroužky, divadla. Krom rodiny se radši s nikým nevídá. Nejde chodit jinam než do přírody.
A já si k vlastnímu podivení uvědomila, že pro mě se nemění vlastně vůbec nic.

Učím se s dětmi, pracuju většinou v noci. Každý den.
Vařím doma. Do restaurací chodím jen výjimečně.
Vídám se jen s pár blízkými lidmi.
Krom vlastních besed na místa, kde je hodně lidí, skoro nechodím.
Volný čas doma trávím nejčastěji čtením, psaním nebo hraním na klavír.
Volný čas venku se toulám po kopcích.

Nákupákům se vyhýbám velkým obloukem.
Dokonce teď v březnu a dubnu díky dobrovolničení na farmách nemusím chodit ani do toho obchodu, bez kterého se v Praze zatím ještě neobejdu.

Soucítím s těmi, kteří z povahy svého povolání musí být v kontaktu s lidmi a nemají momentálně na výběr.

Ale ti ostatní z nás - když na chvíli pomineme to, že je koronavirus zabiják - na něj můžeme pohlížet jako na zajímavou příležitost.

Do jisté míry tu vidím paralelu s tím, jak vnímám smrt.
Ta je pro mě od Honzíkova odchodu v jistém smyslu dar, který mi den co den odděluje to důležité od nedůležitého.

Knížka si můžete přečíst jako
tištěnoue-knihuaudio MP3 nebo audio CD.

Je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí, co mi smrt do života přinesla.
Pořád mám ale pocit, že tuhle myšlenku nedokážu v plné míře zprostředkovat těm, kteří nic podobného nezažili.

Přímá hrozba smrtícího viru to ale možná dokáže.

Může nás vyhnat do lesů místo do lunaparků instantní zábavy.

Může nás učit přemýšlet o jídle a jeho přípravě jako o smysluplném a hodnotném způsobu trávení času.

Může nás donutit k tomu, abychom se místo velkého počtu mělkých vztahů soustředili na naše bezprostřední nejbližší okolí.

Takhle nějak vypadá naše učení. Na cestách i doma. Nejvíc toho zfoukneme večer, kdy se děti těší, až si budou moct sednout a dělat si v klidu každý to své.

Může nás přimět trávit víc času s partnery a s dětmi, dozvědět se o nich víc, vstoupit na chvíli do jejich světa, který se z velké části odehrává obvykle bez naší přítomnosti.

Může nás popostrčit blíž k sobě. K sobě navzájem, k sobě samým.
Teď už jen přežít to celé ve fyzickém i psychickém zdraví.

13 komentářů :

  1. A nepřipadá Vám divné, že žijete celý život v karanténě ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Proč by to mělo být divné. Jsem na tom podobně, jen s tím rozdílem, že děti chodí do školky. Až na občasné návštěvy divadla nebo nějaké literární besedy nemám potřebu stýkat se s lidmi. Raději si užívám to, co mám na dosah - děti. Nepotřebuji televizi, kina, obchoďáky... na co? Je to o zvyku a asi i o povaze. Ale hoooodně o tom životním návyku.

      Vymazat
    3. Divadlo si muzete uzivat i s detmi.Stejne jako prirodu.

      Vymazat
  2. Takže naše "večerní škola" je ok. Měla jsem pocit, že školu je třeba dělat dopoledne 😆 Díky, Radka

    OdpovědětVymazat
  3. To je podle mě skvělý článek, tak jsem odkaz na něj musela uvést i u mě na blogu :) Zajímavé stránky, narazila jsem na Vás poprvé dnes a mám radost, že jsem narazila na někoho inspirativního a těším se, až si více počtu :)

    OdpovědětVymazat
  4. A co projevit trochu solidarity s těmi, kteří jsou ohrožení, pomoci starým lidem s nákupem třeba. Nebo pohlídat děti někomu, kdo potřebuje jít do práce. Nebo myslet na ty, kteří se dostanou do finančních potíží. Já bych to viděla jako příležitost myslet na druhé a ne jen na sebe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak mne by třeba zajímalo, milý anonyme, jestli byste to tak JEN viděla a to je vše, anebo jestli to tak skutečně vidíte a tedy v tomto smyslu konáte alespoň ty vámi vyjmenované aktivity pomoci druhým.
      Nebo je ten váš komentář zase jen plivání a kritizování, protože prostě můžete...
      Brání VÁM někdo v takovém pomáhání druhým?

      Vymazat
    2. Než začnete kritizovat, milá Radko, naučte se skloňování zájmen.

      Vymazat
    3. Radko, jestli v tom vidíte plivání a kritiku, tak jste si do toho promítla vlastní pocity. Rozhodně jsem to tak nemyslela. Můžete to brát jako doplnění článku, ne protimluv. Třeba Masarykova univerzita organizuje dobrovolníky a já za to všechny zúčastněné moc obdivuji, je to velmi inspirativní. A jinak se Vám opravdu nemusím zpovídat, jak komu pomáháme :-) Přeji Vám i Vašim blízkým hodně zdraví.

      Vymazat
  5. A me by zase zajimalo, zda jste vubec nekam chodila do skoly. Doucte se sklonovani zajmen.

    OdpovědětVymazat
  6. Bezva, mám to dost podobné, kromě toho, že chodím do práce a děti už odrostly. Toulám se po horách, jezdím na kole, čtu, začala jsem znovu malovat a vystačím si s tím úplně v pohodě. Myslím, že myšlenka o smrti jako daru ani nelze zprostředkovat, pokud to někdo nezažil a nenašel si ten smysl sám v sobě. Já takovou smrt také zažila a i když to bylo zenkrát těžké, dnes to jako dar vnímám. Posunulo mě to moc.. Takže ani pro mě se virem nic nemění :-)

    OdpovědětVymazat
  7. No ..jsem v rozpacích? Pardon v rozpacých?

    OdpovědětVymazat

Kdo je Veronika Hurdová?

Kdo je Veronika Hurdová?
Veronika je šťastná žena. Kdyby se snažila dopředu naplánovat svůj život, nemohlo to dopadnout líp než skutečnost. Je mámou tří báječných dětí, jejichž věk se neustále mění, ale vypadá to, že nebude trvat dlouho a všechny ji přerostou. Kdysi dávno, bylo to nějak hned potom, co vymřeli dinosauři, si založila blog s naprosto hloupým názvem Krkavčí matka. Její mladické neuváženosti navzdory si ale její psaní získalo srdce mnoha tisíců čtenářů, díky čemuž si Veronika dnes může žít svůj sen. Je autorkou několika knih a napsala jich už tolik, že při dotazu na jejich celkový počet znejistí. Ve zbytku času Veronika učí děti doma, hodně s nimi cestuje a dobrovolničí na farmách po světě.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...