A nebojíš se, že se ti něco stane a děti zůstanou samy?

Mívám někdy strach? Ale jo.

Třeba že si rozbiju držku, když se řítím ze svahu dolů na kole.

Že pode mnou křupne led.

Že spálím koláč.

Tohle ale nejsou opravdové strachy. Spíš takové legrační strašíčky, o kterých za chvíli nevím a které mi nebrání v klidném spaní.

Co ale opravdové strachy?

Takové ty strachy všeprostupující. Svírající. Sžírající.

• Že svým dětem zkazím život, když si nejsem schopná najít nového muže.
• Že se děti neuplatní na trhu práce, protože nesedí ve školních lavicích.
• Že je nedokážu uživit.
• Že se jim něco stane.
• Že se mně něco stane.

Ač bych možná měla spoustu důvodů se bát, tyhle velké životní strachy mě nějak míjejí.

Racionální odpověď by byla, že neřeším věci, které dopředu vyřešit nejdou. Dělám všechno podle svého nejčistšího vědomí a svědomí. Nejlépe jak v dané chvíli dovedu.

(To sice nemusí nutně znamenat, že to dopadne tak, jak bych si představovala, ale to není pro tuhle úvahu důležité.)

Problém je ale v tom, že ačkoli takto koná spousta lidí, ne všichni žijí beze strachu.

Docela dlouho jsem nad tím přemýšlela, protože tohle je jedna z nejčastějších otázek na mých besedách o smrti nebo o cestování:

"A nebojíš se, že se ti něco stane a děti zůstanou samy?"

Myslím, že tohle je právě jeden z velkých dárků, který jsem od smrti dostala. Samotná blízkost smrti mě sice nezbavila strachu z ní, ale naučila mě mimoděk jednu dost zásadní dovednost, která se dá podle mého trénovat i bez setkání s ní:

Aktivně překlápět své strachy v důvěru.

"Všechno se děje pro mé dobro."
Jedna z myšlenek, o kterých se víc rozepisuju
v knížce Moje milá smrti.

Uznávám, že to zní asi dost vzletně a nepoužitelně.

V praxi to u mě ale vypadá asi tak, že kdykoli se mi někde vynoří náznak velkého strachu, nezačnu ho zběsile odhánět, ani s ním nijak bojovat.

• Představím si, co nejhoršího by se (v mých očích) mohlo stát.
• Chvíli si s tou myšlenkou hraju, aniž bych nějak panikařila. Vždyť je to jenom představa.
• No a potom tu představu opečuju.
• Řeknu si, že cokoli mě nebo mé děti v životě potká, tak je v pořádku.
• A pokud jste fajnšmekři, můžete si říct, že se to děje pro vaše dobro.

Nezáleží na tom, jestli bych si tuhle variantu zvolila, kdyby teď padla přímá otázka na ano/ne.

Nezáleží na tom, jestli se mi ten výsledek líbí, nebo ne.

Myslím si, že právě naše ideální představy a hodnocení reality jsou pravou příčinou toho, proč se v životě bojíme.

Tam, kde se neodvažujeme pustit život do důvěry, musí nutně přijít strach.