Je libo psí hot dog či kočičí čevabčiči?

Že prý by se ke mně hodil pes. Že prý jsem takový typ.
Nenapadá mě moc věcí, které by byly dál od pravdy.

Obecně nemám ráda, když je na mně někdo závislý a vyžaduje mou péči.
(Na chvíli zapomeneme, že mám tři děti, jo?)
Často si lidé myslí, že když nechováte nadšení pro psy, nemáte v sobě kouska citu. 

Následující debatu jsem vedla už mockrát:

"Proč nemáš ráda psy?"
"Neřekla bych, že je nemám ráda. Mám je ráda podobně jako prasata. Nebo krysy. Nebo vrabce, šneky, jepice."
"No počkej, přece mi nechceš říct, že prase nebo šnek je to stejný jako pes."

Rozhovor většinou skončí u toho, že jsem cynik.


Já samozřejmě chápu rozdíl mezi toulavou kočkou a kocourem s rodokmenem, který pevnou packou vládne domácnosti mých rodičů. Macka mám trochu radši než tu smečku koček, co nám tu za domem vyžírá popelnice.
Je to podobné jako s lidmi. Lidi mám docela ráda, ale svoje děti mám třeba radši než vás.

Ale vážně.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč děláme rozdíl psem, prasetem a krysou?

Jsou to přeci všechno živí tvorové, ne?

• Všichni si rádi zanotujeme se Suchým, že "máme rádi zvířata".
• Dětem říkáme, ať jsou na zvířátka hodné.
• Rozhořčujeme se nad nelidskostí pytláků v savanách.
• A pláčeme dojetím, když statečný muž vysvobodí z rybářské sítě k smrti odsouzenou želvu.

Ale kolik lidí si u videa se zachráněnou želvou poplakalo a pak si šlo dát párek?

Jasně. Další veganská lobby, říkáte si.
Jenže není. Prosím zkuste číst dál. Klidně i s párkem v ruce.

Šnečí závody

Další z mých oblíbených debatních her se jmenuje "Zabil bys komára?"

A zabil bys šneka? Krysu? Prase? Psa?
Většinou se "hráči" moc daleko nedostanou.

Když se jich pak ptám, proč by to které zvíře nezabili, začne (moje ještě oblíbenější) část hry. Zpětná racionalizace.

"Nezabil bych ho, protože je velkej."
"Takže když zabiješ krysu, mohl bys v pohodě zabít i čivavu?"

"Komára bych zabil bez váhání, protože jich je hodně."
"Slepic je 20 miliard. Je to málo?"

"Jepice není narozdíl od kočky roztomilá. Nemá srst a nekouká na tebe, když ji vraždíš."
"Kráva má srst i oči. Zabiješ ji?"
"Ale kráva je k jídlu."
"To kočka taky, jen ji neprodávají v Tescu. Teda možná, jeden nikdy neví..."

Se zpětnou racionalizací bacha. Je to mrcha

Funguje totiž hlavně ve chvílích, kdy vypálíme nejdřív nějakou naučenou nebo emoční reakci, která se po napadení logickými argumenty začne kácet. A my se zoufale snažíme a snažíme obhájit zpětně něco, co jsme řekli, jakkoli to může být pitomé.

Realita je taková, že zvířata rozdělujeme na

• domácí mazlíčky (kteří se nejí)
• chovná zvířata (která se jí)
• ostatní zvířata (která se taky nejí)

V kapitole "O supovi, který měl jeleny v úctě" budou mít děti prostor zamyslet se nad tím, jak naše společnost rozděluje zvířata na jedlá a nejedlá.
// česky // slovensky //

Ať si to budeme snažit obhájit jakkoli, naše láska ke zvířatům prostě není napříč druhy ani konzistentní, ani logická

Jak je to možné, že jinak racionální tvor jako homo sapiens dokáže na denní bázi dělat takovouhle účinnou mentální kličku, aby občural svůj mozek?

Celkem jednoduše. Máme na to dva funkční mechanismy, které vyřadí náš logický úsudek ze hry.

1. Příběhy, které si vyprávíme

Ema mele maso. To se ví. Ale napadlo vás někdy ptát se paní učitelky, jestli to maso bylo hovězí nebo psí? (Mě jo, ale byla jsem stydlivá.)
Už v dětských obrázkových knížkách máme rozdělená zvířátka na domácí mazlíčky, farmářská a divoce žijící.

Jenže stačí vystrčit nos z naší malé ohrádky a nemusíme chodit daleko, abychom ochutnali psa nebo červa.
Jako nejvíc ateistický národ světa to málo pociťujeme, ale ne všude bychom obstáli s naším příběhem, že je košer dát si prasátko nebo kravičku.

Jsou to právě příběhy, které si o zvířatech vyprávíme a z generace na generaci předáváme, co drží pokupě naše přesvědčení, že je v pořádku mezi živými tvroy dělat zásadní rozdíly, které z nich snadno udělají tvory neživé.

---
Je to tak silné náboženství, že už má dokonce i svůj název: karnismus. (Doporučuju shlédnout působivý TEDx talk Melanie Joy, případně si přečíst její knihu Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows.)
---

2. Schovávání smrti

Když se Líza Simpsonová rozhodla stát vegetariánkou, v reakci na její všetečné dotazy se ve škole rozblikalo červené tlačítko "INDEPENDENT THOUGHT ALARM" a v rámci normalizační převýchovy jí pustili edukační video. Bodrý průvodce v něm vysvětluje logiku potravního řetězce, zatímco za ním na pásu zajíždějí do šedé anonymní budovy za děsivého bučení krávy a na druhém konci vypadávají steaky.

Divák se u toho směje, ale nejsem si jistá, jak moc ten smích není jen obrannou reakcí mozku, aby se nestihnul zapnout, leknout a přiznat si, že je to realita, ve které žijeme. 99 % z veškerého snědeného masa pochází z velkochovů, v angličtině příznačně nazývaných factory farms.

Smrt není něco, s čím bychom si chtěli (paradoxně a příznačně zároveň) dělat vrásky. Tak jako umírající lidi zavíráme do nemocnic, stejným způsobem odmítáme vidět umírat zvířata, která jíme.

Knížka, která chce vrátit smrt do života a život do vás.
// tištěná kniha // e-kniha // audiokniha //

Přemýšlím, jak by klesla spotřeba masa, kdybychom museli svému hovězímu steaku nejdřív pohlédnout do očí a pak ho podříznout.

Smrt lakujeme narůžovo. V neuvěřitelně vtipné a zároveň na dřeň lidství sahající knize Tlouštící hoří rychleji vypráví zaměstnankyně krematoria historku, kdy dostala za úkol "namalovat před obřadem zemřelou babičku, aby vypadala jako živá".

To stejné děláme ale i s mrtvými zvířaty. V supermarketu si sáhnete do lednice, kde na vás čekají unifikovaná a anonymní kuřecí prsa na tácku, úhledně zabalená do igelitu. A jako bonus - přelepka s obrázkem veselého vodňanského kuřátka. 
Napadlo někoho z vás jak je to morbidní? Ne? Tak si zkuste představit, jak byste se tvářili, kdyby byl na přelepce namalovaný labrador.

O kolik sympatičtější jsou mi sicilská řeznictví, kde víte, co si kupujete. Úcta, kterou pak věnujete snězenému zvířeti, je o poznání větší.

---
Pokud nejste úplně fanoušci videí, ve kterých jsou záběry z velkochovů sestříhané tak, abyste brečeli a zvraceli zároveň, doporučuju velmi střízlivě a nevyděračsky napsanou knížku Eating Animals, ve které autor sice má svůj názor, nicméně přistupuje k tématu nezaujatě a dává prostor vyjádřit se všem zúčastněným stranám.
---

---
Zajímá-li vás větší obrázek toho, jak se lidstvo dostalo k jezení zvířat a udělalo z toho součást své kultury, přečtěte si skvělou knížku Homo Deus, stručné dějiny zítřka.
---

Na začátku jsem slíbila, že tohle nebude žádná veganská agitka.
A slib dodržím.

Nechci vás lámat, abyste přestali jíst maso

Zkuste ale prosím dát šanci myšlence, že na zvířata uplatňujeme různá kritéria třídění, která na jejich životy mají zásadní vliv. A že tohle naše smýšlení je možné jen díky tomu, že je drží dva velmi funkční mechanismy, co pomáhají vyřadit ze hry náš mozek: vyprávění příběhů a schovávání smrti.

Já sama maso nejím. Jen výklenkově, když babičky navaří nebo je někde společné stravování, tak se v jídle nerýpu a sním, co je, když už to je. 
V duchu před jídlem poděkuju zvířeti, co kvůli mně umřelo.

Stejně tak nezabíjím zvířata, která mi neubližují. Vosy opatrně vyháním z okna a mávám jim na cestu. Mám je ráda.

A konečně mám ráda i vaše psy. Vážně.
Až vás potkám, tak je velká pravděpodobnost, že je nezabiju.