Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?

foto z besedy v Kopřivnici

"Hele, děcka, víte, že je maminka ve spoustě věcí trochu jiná než je většina lidí, že jo?" ujišťuju se u večeře.
"Vím. Už jsi nám to několikrát říkala," odpovídá mezi sousty Grétka.

"Jo jo, já se jen chci ujistit, že to víte a že si nemyslíte, že ta moje pravda je jediná.
To, co dělám, dělám proto, že chci, abychom byli spokojení. 
Ale jestli se vám to nebude líbit, můžete z toho kdykoli vyskočit, jo?"


"Já spokojená jsem. Tak se neboj," říká Gréta.
"Já jsem taky spokojenej! Mami, víš, že dneska mám v plánu postavit takhle velkýho papírovýho dinosaura?" mění téma Marján.

Ráno děti ví, že na mě nemá cenu mluvit, dokud se nenapiju kafe.
Večeře jsou u nás ale posvátný čas, kdy vedeme hovory. Většinou je iniciuju já tím, že vyslovuju své myšlenky nahlas. 
Ne vždycky z toho vypadne něco hodnotného. Ale pro mě je hodnotný už ten společný čas, kdy můžu na chvíli vypnout od utírání nudlí a brodění se kostičkami lega.

Uznávám, že v některých ohledech jsme rodina podivná. 
A že je to z velké míry dané mnou, protože to nejen toleruju, ale všechny ty "divnosti" v dětech podporuju. (Divnosti píšu v úvozovkách, protože mně naopak přijdou boží.)

Ale protože nežijeme ve vakuu, děti občas narazí na nesouhlas s naším životním stylem.
Nejčastěji dostáváme nalívárnu o tom, jak by dětem bylo ve škole a školce líp.

Těžko říct. Tuhle možnost úplně nezavrhuju.

Když totiž někdy dostanu pocit, že jsem si svou pravdou 100% jistá, je to podezřelé

Snažím se neustále svoje pravdy zpochybňovat a připouštět možnost, že se pletu.

Nicméně tohle mi přijde jednoduché, když je váš názor minoritní.
Když už nic jiného, jste pravidelně vystavováni útkům okolí, které se vás snaží přesvědčit o tom, že se pletete.

Jenže co když se plete většina?

Čtu teď po 20 letech Marťanskou kroniku. Není to jen zábavné retro. Kvalitní sci-fi se pozná hlavně podle toho, že má myšlenkový přesah do jakékoli doby.

Ray Bradbury se čtenáře v monologu jedné ze svých postav ptá:

"Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? 
(...) 
Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky; ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila?
(...) 
Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?"

foto z besedy v Napajedlích

Zpátky do Čech. Když zastáváte například v oblasti vzdělávání "pravdu většiny", nikdo zvnějšku se vás nebude ptát: "A jsi si jistý, že je dobrý nápad posílat dítě do školy?"

Když jdete s proudem, nejste nuceni svůj postoj nijak validovat. A to je průšvih. Ne to, že jdete s proudem. Ale to, že vás nenapadne pochybovat

Protože člověk musí být velmi bdělý, aby opakovaně zkoušel (bez jiného vstupu než vlastních pochyb) testovat pravdu většiny.

Já jsem odmala dost samorost a nemám nějakou zásadní potřebu potvrzovat si správnost své životní cesty srovnáváním s jinými. Svoji cestu si musím obhájit prvně před sebou, abych se mohla sama sobě hrdě podívat do očí a nebylo mi ze mě zle.

Stejně tak mi nikterak nepomáhá, že v něčem nejsem sama nebo že někdo je na tom hůř než já. Když jsem v bahnu po kolena, nepotřebuju vědět, že existují lidé, co jsou v něm po pás.

Je pro mě proto poměrně jednoduché říct si:

Jako jednotlivec můžu mít pravdu, i kdyby proti mě stál se svou pravdou celý svět. Ale ať už svou pravdu zastávám sama, nebo s mou pravdou naopak všichni souhlasí, je dobré ji zpochybnit hned, jak si jí začnu být moc jistá

Tohle mi přijde jako důležitý předpoklad toho, když chcete jít se sebou v souladu a zároveň v pokoře k životním cestám jiných lidí.

A jak to máte vy?
Jste se svými pravdami často v menšině? ANO/NE
A ať už ano či ne - zpochybňujete je ve chvílích, kdy jste si jimi moc jistí? ANO/NE