Ber tolik, kolik potřebuješ. Dávej tolik, kolik můžeš. Ne víc

"Mami, tak pojď, dojdem do vesnice, dáš si tam pivo, to ti udělá dobře," lákají mě Marján s Grétou ujít dalšího půl kilometru našeho výletu.
Určitě si myslí, že v hospodě vyžebrají nanuka. Holota.

To se jim to říká, když jedou na kole a já za nima v tom vedru šlapu pěšky s Jendou na zádech.
Kolo mi ukradli před sedmi lety a já jsem se od té doby stala mistrem výmluv, proč si nekoupit nové. Nicméně moje výmluvy by se daly shrnout do stručného "jsem prostě blbá a líná".

"A tak co, jdeme," rezignuju a s vidinou oroseného půllitru se belhám na ocase peletonu.

Na návsi je nějak živo. Z dálky to vypadá, že si tu dává dostaveníčko celá vesnice.
"Veru?" ozve se 40 centimetrů nade mnou.

Chvíli pátrám v obličeji dvoumetrového kluka, který mě oslovil, než mi to docvakne.
Neviděli jsme se roky. Honza se za tu dobu změnil k nepoznání. K lepšímu, nutno dodat.

"Ježiš ahoooj, co TADY děláš?" ptám se, když mi dojde, odkud se známe.
"Testujeme tu kola, nechceš si nějaké zkusit?"

Tak to je fakt fór. Došourám se do nejzapadlejší vesnice v Čechách, abych tam potkala starého kamaráda, který dřív dělal servismana české cykloreprezentaci a pak si otevřel vlastní obchody s koly.
Když jsme se viděli naposled, byl totálně vycuclý.

Dneska tu přede mnou stojí chlap jak hora, kterému stříká štěstí snad z každého póru.
Objednávám si (konečně!) pivo a ptám se, kde se stala ta změna?

Rychle probereme počty a věky dětí a dostáváme se k práci:
"Měl jsem šedesát zaměstnanců.
Dneska jsme čtyři a neuvěřitelně se mi ulevilo.
Můžu být víc s rodinou, peněz nepotřebujeme tolik."

Honza ve zkratce popsal dva důležité pilíře, na kterých podle mě stojí dobrý (pracovní) život:

Ber tolik, kolik potřebuješ. Ne víc

Dávej tolik, kolik můžeš. Ne víc

Já vím. Pokud jste zrovna v situaci, kdy žijete od výplaty k výplatě a makáte od nevidím do nevidím, tak vás touhle radou tak akorát naštvu.

Když se vám ale začne v čemkoli dařit, mnozí vás motivují, abyste ještě přidali.
Chytnout příležitost za pačesy a vytřískat z ní maximum. To se říká, to se nosí.
Na horší časy. Pro lepší časy.

A vy jedete a jedete a ani si nevšimnete, že jste v prdeli. Že jste pro samotnou práci zapomněli žít

K syndromu vyhoření je už pak jen takhle blizoučko.
Jak to vím? Sama jsem si na to sáhla.

Po vydání knížky Moje milá smrti se začaly množit nabídky na besedy, rozhovory, zapojení do různých projektů a podporu charity.
A ačkoli jsem nekývla zdaleka na všechno, nabrala jsem si toho na sebe prostě moc.

Nebylo to ani tak kvůli penězům, ale chtěla jsem dostát svého soukromého-veřejného slibu, že vrátím smrt zpátky do našich životů.
Chtěla jsem využít toho, že je o téma smrti zájem, a vyždímat to na dřeň.

V tu chvíli jsem si neuvědomila, že to, co ždímu, jsem především já sama

Dovolila jsem, aby nějaká vnější věc byla důležitější než moje štěstí.

A je jedno, jestli tou vnější věcí je 

• převis poptávky nad nabídkou,
• peníze, 
• očekávání fanoušků, klientů nebo nadřízených
• vyšší smysl,
• zodpovědnost za zaměstnance, kteří by sesekáním firmy přišli o práci,
• vlastní blbý pocit, že teď je to trapné a nevhodné zkrouhnout, když se podnikání daří.

Když nejsem dosycená já, nemůžu sytit okolí

I když se mi to stalo už mockrát, tak v tom stále trochu plavu.
Učím se rozpoznávat, kdy se do toho zase ženu.
Snažím se brzdit, když si všimnu, že se to děje.

A v neposlední řadě se o tom snažím mluvit.
Ukazuju vlastní šlápnutí vedle.
Stále dokola nadhazuju na facebooku i na besedách téma rovnováhy, střídmosti, mírnosti...

Pořád mi ale přijde, že se o tom na veřejnosti mluví málo.
Sdílí se hlavně příběhy úspěšných lidí, kteří 

• vydělali balík, 
• rozjeli skvělý projekt, 
• rozhýbali zásadní společenské hnutí, 
• dokázali něco neuvěřitelného nebo aspoň
• zachránili svět.

Málokdy tam ale uslyšíte o tom, kolik na těchhle výpravách za úspěchem popadalo vojáků v podobě

• partnerů, kteří trávili večery o samotě,
• dětí, které neviděly své rodiče tak často, jak by si přály,
• přepracovaných lidí, kteří rozdávali tolik světla, až sami vyhasli.

V tomhle ohledu je vlastně nakonec jedno, jestli jste podnikatel, zaměstnanec, nebo na rodičovské.
Dala jsem si takovou malou osobní výzvu:

Chci být začátkem změny

Chci vlastním přístupem začít rozbíjet koncept toho, jak je definován úspěch.
Chci každý den dávat svým dětem živý příklad toho, o čem si myslím, že je v životě důležité.

Chci vyskočit z toho rozjetého kolotoče, na kterém se za lístky platí vlastním životem.

//PS: Příběh má happy end. Nové kolo už je doma. Je krásné světle zelené, což je jeho zásadní technický parametr samozřejmě :-) Už se těším, co s ním a bandičkou zažijeme. Dík, Honzo, nejen za to kolo.//