5 důvodů proč táhnout děti světa kraj

Jsem supermatka. V sobotu 13. 8. jsem vstala v šest, za hodinu zabalila dva kufry, odtáhla je do auta a než děti vstaly, nachystala jsem jim ještě snídani.

Asi tuším, že to leckomu nepřijde jako výkon hodný supermatky. Ale vážně. Zeptejte se jakékoli matky - nejlépe během balení - jaké to je balit kurfy pro tři děti a sebe na dva týdny.

Neználek (jestli tedy přežije útok rozzuřené matky, které položil během balení dotaz jak se jí balí) možná ještě namítne, že si přece může udělat seznam a postupně ho odškrtávat.

Já nevím, jak jinde, ale u nás to funguje tak, že když něco uložím do kufru, tak to vůbec nemusí znamenat, že si to s sebou taky odvezeme. Dětské ručky jsou holt hbité. A ti mí malí nezbedové by mohli konkurovat pražským kapsářům v nočních tramvajích.


Tak či tak, před desátou jsem usadila všechny tři malé pasažéry do auta a s optimistickým heslem "i cesta může být cíl" jsem vyrazila na skoro 600 km dlouhou jízdu do Rakous.

Optimismus mě přešel po prvním dotazu "kdy už tam budééém?", který přišel zákeřně ze zálohy už před Plzní. Dalších pár hodin mám v mlze.
Asi jen díky té skvělé vlastnosti mozku, že negativní zážitky vytěsňuje.

Kdyby mi někdo v den Honzovy smrti řekl, že přesně za devět měsíců pojedu sama se třemi dětmi na palubě osm hodin do jakési vesnice v Alpách, tak ho pošlu za Chocholouškem. 

Jenže najednou jsme tady a já se pořád narcisticky nepřestávám obdivovat, že jsem to dokázala.

A co víc? Fakt si to tu užíváme.



Setkala jsem se už s názory, 

• že s takhle malými dětmi je blbost cestovat
• že to děti nedocení
• že to vlastně rodiče dělají jen kvůli sobě.

Mohla bych s tím souhlasit, protože

• soudě dle cesty autem je skutečně úplná blbost s dětmi cestovat
• dětem je fakt zatím jedno, jestli se vrtají klackem v hlíně za naším barákem nebo v údolí pod alpskou bystřinou
• celé to cestování dělám určitě i kvůli sobě, protože mě to prostě ba.

Ale vnímám tam i silné benefity pro děti. Benefity, které pocítíte jen když to kolem sebe necháte tak volně plynout, pomalým tempem zkoumáte své okolí a bavíte se s místními místo abyste se zavřeli do 5* hotelu obehnaného vysokou zdí.

Proč si tedy myslím, že má smysl cestovat s dětmi už od plínek?

1) Rychle se adaptují na změny

Když přijdete někam jako nováčci, nevíte nic. Ale abyste mohli přežít, je potřeba se rychle zorientovat. Pokud nevycestujete na půl roku, jste vlastně takovým permanentním nováčkem.

Vnímám jako důležité, aby se moje děti dokázaly přizpůsobit rychlým změnám. Je to pro mě dokonce důležitější, než aby si do hlavy nacpaly velký objem vědomostí. Když se budou umět přizpůsobit novým podmínkám, budou se muset umět i rychle učit. Svět se už teď točí dost rychle a bůh ví, jaké obrátky nabere, až mým dětem bude 25 let (a já vetchá třesoucí se stařena).

2) Naučí se, že každý problém se dá řešit

Na cestách se pořád něco děje. A často to jde mimo náš zaběhlý plán. Je třeba vykročit ze zóny komfortu a dohrát situaci do zdárného konce.

Zvlášť se mnou dostávají děti pěkné kapky. Pořád se někde ztrácím, neustále něco zapomínám.
Děti se tak rychle naučily, že
... když se ztratíme, budeme prostě zastavovat každého, koho potkáme, dokud nenajdeme někoho, kdo mi bude schopen vysvětlit cestu způsobem, který bych pochopila.
... když si zapomenu ponožky, budu chodit naboso, když doma necháme vodu, budeme pít z potoka, když Jeníkovi nevezmu čepici, nahradí ji punčocháče, kterým zavážu nohavice na elegantní mašli.

Když se začne všechno kazit, mám vždycky na paměti heslo, které mi vštěpoval můj Honza: Stačí ti pas a kreditka. Ostatní se nějak zařídí.

3) Nasávají jazyky v přirozeném prostředí

Jestli máte možnost srovnat, jaké je to učit se jazyk ve školní lavici nebo přímo na místě, určitě není potřeba nic vysvětlovat.

Moje děti sice ještě netuší, co je to školní lavice, ale o cizí jazyk vůbec nejeví zájem, když jsme doma. Jen co vycestujeme, začnou se samy ptát.

Gréta, Hana, Elina. Co na tom, že jedna mluví česky, druhá chorvatsky a třetí německy.
Poníci boří národnostní rozdíly.

4) Soustředí se na podobnosti, ne rozdíly

Člověk, který sedí celý život na jednom místě, má podle mě přirozenou tendenci zahnívat ve své pravdě. Jakmile pak ze své bubliny vykročí, připadá mu, že jsou všichni ufouni. A na ufouny je třeba dávat si bacha.

Když ale cestujete, potřebujete se s lidmi chca nechca domluvit. Nutí vás to pak všímat si, v čem jste si podobní, co spolu sdílíte, jak se můžete spolu protnout.

Tenhle um mi v životě přijde jako zásadní. Dává totiž stopku xenofobii, extremismu, zažranosti do vlastní pravdy anebo předsudkům.

5) Učí se, že svět je dobré místo k bytí

Bůh ví, jestli vůbec má smysl to na někoho svalovat. 

Ale média, politici a všemožní opinion leadeři se předhánějí v tom, kdo nás víc vystraší, jak je svět nebezpečné místo.

Lidský mozek má pak tendenci generalizovat a dělat jednoduché zkratky typu "co je cizí, to je zlé".

Jenže když pak někam přijedete, zjistíte, že i když je kolem tolik "cizích" lidí, spousta z nich vám chce pomoct, jsou milí a přátelští a vy si najednou říkáte, že na světě se přeci jen můžeme mít dobře.

Asi tuším, že tyhle moje důvody ne všechny přesvědčí, jelikož budou mít v živých barvách před očima mé děti, jak mávají květinami a jdou dobrovolně na porážku vstříc islámským extremistům, protože "svět je fajn místo k bytí" a "s každým přeci můžu najít společnou řeč".
Chápu, rozumím. Ale i tak se bojím, že v tomhle svůj pohled na svět neotočím.

Na konci týdne přejíždím s komplet bandičkou do Itálie, tak mi držte palce. Nebo pulce.